Hlavní obsah

Juraj Herz: O nové přítelkyni i filmu

Foto: Isifa

Juraj Herz chystá nový thriller

V téměř 77 letech se režisér Juraj Herz potichu rozvedl a začal žít na nové adrese s partnerkou ještě o pár let mladší, než byla jeho dosavadní žena. Před časem se ve filmu Habermannův mlýn po svém a překvapivě vyrovnal se svými válečnými zážitky, které ho zavedly až do koncentračního tábora, a už chystá nový film.

Článek

Máš už zase novou adresu. A nejen adresu. V bezmála 77 letech lidé většinou pomalu uzavírají poslední životní kapitolu, ale u tebe je to úplně obráceně. Jaké to je v tak pokročilém věku začínat?

„Pravda, už jsem překročil průměrný věk 74 let, kterého se prý u nás dožívají muži. Ale to je jenom věk. Jistěže s sebou přináší nemilé stavy: pošramotí-li se člověku při natáčení achillovka, a on pak kulhá, není to nic příjemného. Ale to se může stát i mladému klukovi. Na druhé straně hraju s lidmi z celého světa jednu on-line počítačovou hru. Průměrný věk mých protivníků je 17 let. I já jsem se tam zaregistroval jako sedmnáctiletý, snažím se s nimi i komunikovat jejich slangem, jejich výrazy, navíc v němčině. Zrovna včera mi zabrali jednu vesnici. Ale pak jsem zase jednu obsadil já a pozabíjel docela hodně vojáků. Muži jsou hraví, já o to víc, takže beru hravě i reálný život, tedy například i novou adresu.“

Je pro tvou duši, ať už čistě lidskou, či uměleckou, jednodušší něco dlouhodobého končit, nebo něco nového začínat?

„Já nerad končím, protože jsem notně konzervativně věrný. Když jsem stříhal se střihačem Janáčkem, pracovali jsme spolu dvaadvacet let, přestože ho v jeden čas pro jeho osobní problémy jiní režiséři opustili. Podobně jsem byl věrný zvukaři Černému, byť mi v závěru už příliš nevyhovoval, protože neměl rád ve filmu moderní rockovou hudbu. S lidmi se nerad rozcházím, ale když k tomu dojde, je to střih. Hotovo. A najdu si pak někoho nového a jsem věrný jemu. Odpověděl jsem i na podtext té otázky?“

Foto: Isifa

Režisér se svou bývalou manželkou

Odpověděl, díky. Co je pravdy na tom, že jste se po rozvodu, ještě v jednací síni, se svou už exmanželkou políbili a vyjádřili si lásku?

„Lásku ne, ale rozvod byl korektní, bez výčitek. Přiznali jsme si, že po 23 letech se to už mezi námi začalo uvolňovat, rozplétat, že to vedlo až k občasné vzájemné alergii. Taky že jsme si už všechno řekli. Pro manželku kohokoli je otravné, když manžel ve společnosti vypráví jednu a tutéž historku, kterou ona slyší už po x-té. I když se ji snaží pokaždé nějak nově vyšperkovat. Přichází únava. Tím ale nekončí vztah, zvlášť když rodiče pojí dcera, kterou mají oba rádi. Na vlastní žádost u našeho rozvodu byla a ten polibek viděla a kvitovala.“

Teď máš na kontě dvě manželství a dva rozvody. Tradicí je však nevyvážená bilance 3:2 ve prospěch sňatků. Půjdete v tomto trendu?

„S velkým ohledem na dceru, která by se přinejmenším hrozně styděla na svatbě svého sedmasedmdesátiletého otce, jak se už dala slyšet, to nemíním udělat ani jí, ani sobě. Dvě svatby stačí.“

Tvrdíš, že jsi s výjimkou Spalovače mrtvol všechny své filmy dělal víceméně z donucení, z nemožnosti točit to, co bys opravdu chtěl, z nedostatku lepších alternativ...

„...a taky proto, abych si v každém vyzkoušel něco nového. Například v Morgianě to byla dvojexpozice, dvojrole, určitá stylizace. U každého nového jsem si říkal, že se připravuju na ten správný, který jistě přijde.“

Přišel?

„Nepřišel. Nikdy jsem neměl jinou srdeční záležitost, nebylo to tak, že bych si řekl: teď budu točit Havlíčkovy Petrolejky, teď udělám Maupassantovy Sladké hry minulého léta. Vždycky to byly nabídky, které jsem posuzoval hlavně podle toho, zda to má či nemá něco společného s politikou. Vyšly z toho pak i takové extrémy jako Den pro mou lásku, nejhorší scénář, s jakým jsem v životě pracoval, z pera soudružky Zinnerové. Ale já si v tom osmašedesátém roce nějak podvědomě uvědomoval, že nikdy nebudu mít takovou volnost, takové možnosti, takový scénář... takový název!... jako při Spalovači. V ještě hlubším podvědomí jsem si přál, aby to nebyla pravda, ale byla. Tak jsem točil, co se naskytlo, protože netočit bylo nebezpečné. Na člověku utkvěl punc, že snad má zákaz. Proto, i když jsem ho párkrát opravdu měl, jsem se uchyloval za prací na Slovensko nebo i do televize.“

Foto: Isifa

Mezi nejnovější filmy Juraje Herze patří Habermannův mlýn

S tvým posledním snímkem, Habermannovým mlýnem, se čekala velká kontroverze, něco snad až na způsob celospolečenské debaty o pohledu na odsun Němců. Překvapilo tě, že sice přišla, ale nijak závažná?

„Čekal jsem daleko větší. Překvapilo mě to už s ohledem na internetová diskusní fóra, kde s výjimkou hrstky ojedinělých názorů z až komunistických pozic stovky lidí jásaly, že se konečně říká pravda. Neméně mě ale překvapilo, že se rozpoutala dlouhá diskuse po nedávné projekci v Kežmarku, mém rodném městě, z třetiny německém. Ozývali se lidé, Němci, s tím, že tam oni nebo jejich rodiče zažili něco podobného, že je také vyhnali, ale oni se vrátili, a hlásili se k tomu filmu, brali ho za svůj. Nakonec i pro ně a pro to, co jsem ve svém rodišti po válce zažil, jsem ho točil.“

Že by žádná velká diskuse neproběhla i proto, že doma není nikdo prorokem?

„Jednu jsem zaregistroval, ale v zajímavém posunu. V souvislosti s filmem Lidice kdosi srovnával, že takový pozitivní pohled na Čechy je správný, a ne Herzův podvratný postoj. “

V zahraničí to ocenili lépe? Třeba právě v Německu?

„Velmi zajímavé to bylo v New Yorku, kde se Habermann promítal pro distributory a ředitele festivalů. Varovali mě, že to je specifické publikum a že nic neznamená, budou-li z filmu odcházet. Odešel jsem jen já, seděl jsem ve foyeru v baru – a ze sálu nevyšel během celého filmu nikdo. A Němci? Zrovna tam, v New Yorku, mezi všemi pozitivními ohlasy jediné dva německé byly nesouhlasné. Že Češi takhle zlí být nemohli. A i když v převodu na procenta populace byl divácký zájem v Německu překvapivě menší než tady, film tam měl větší a živější ohlas. Ostatně bavorská státní cena, kterou jsem za něj dostal, o lecčems vypovídá. “

Foto: Isifa

Juraj Herz se svou novou přítelkyní, herečkou Martinou Hudečkovou, na MFF Karlovy Vary

Připravuješ nový film. A přestože jsi na nové adrese, s novou partnerkou, v dobrém rozpoložení, skutečně má jít o neradostný, depresivní psychologický thriller?

„Taková látka je mi blízká. Je to napínavý film a já sám rád čtu napínavé thrillery a dívám se na ně. Napínavý, hrůzný příběh manželů. A přestože nebude velký ve smyslu rozpočtu, mohl by být velký co do napětí a finálního překvapení.“

Které prozradíš?

„Samozřejmě že ne. Ani název vám nepovím, to ne že bych nechtěl, ale pevný titul ještě nemá a pracovní, který jsme si s autorem Janem Drbohlavem stanovili, si teď nedokážu vybavit. Prozradím ale něco o dvou divadelních inscenacích, které budou filmu předcházet.“

O Devátém srdci na jevišti Stavovského divadla?

„A o Maupassantově Dědictví, povídce, kterou jsem shodou okolností nedávno viděl jako starý slovenský televizní film s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Neměl jsem o něm tušení a slovensky dabovaný Hrušínský byl mučivý zážitek. Pivně ztěžklé slovenské drama, které mě vyděsilo tak, že jsem se nedokoukal, ovšem hodlám v inscenaci v divadle Jana Hrušínského Na Jezerce nahradit divokou groteskou, protože tak já tu látku cítím. A to, co mi nabídl šéf činohry Národního divadla, by mě nikdy nenapadlo. Na poměry výpravný film Deváté srdce se spoustou postav jsme museli celý změnit, zhustit, nabídnout jiný pohled. Takže vznikla nová hra, nikoli prostý přepis filmu. Rozpočet není kdovíjaký, ale naštěstí tehdejší hereckou špičku, Kemra, Filipovského, Kukuru, Somra a další, nahradí současná: Němec, Mrkvička, Javorský, Hartl...“

Patříš k těm odvážnějším, kteří se i přes úspěchy v emigraci rozhodli k návratu. Nezahlodaly v tobě za ten čas někdy pochyby, zda to bylo správné, a nepřepadla tě chuť dožít v Německu?

„Stačí si pustit zprávy, a v člověku se vaří krev. Ale nevede to k myšlence odjet zase zpátky. Zaprvé to tam není lepší než tady, protože politika je plus minus všude stejná. Zadruhé, v tomto směru už je můj věk na překážku novému začátku. A hlavně – já se tady bez ohledu na politiku cítím dobře. Do Mnichova jsem neodcházel, abych tam seděl na zadku. Odjel jsem tam, abych mohl svobodně a za své jezdit po světě. Což už je možné i tady, takže není důvod odejít.“

ynezorPumanzeSaNyknalC