Stezka Českem je hit. „Takový zájem nečekal nikdo!“ Známý cestovatel Martin Úbl o putování

Turistický fenomén posledních let? Stezka Českem. Tisíce lidí na ní hledají únik z každodenního shonu, ticho lesů, ranní chlad v údolích i večery pod hvězdami. Jde o první oficiální přechod Česka, dlouhý celkem dva tisíce kilometrů, který může projít kdokoli a jakkoli: najednou, po úsecích, severní či jižní trasou, ze západu na východ nebo opačně. Náročnost i tempo si každý nastaví podle sebe: stačí sbalit to nejnutnější, stáhnout offline mapy a vyrazit vstříc dobrodružství, které se často objeví dřív, než čekáte.

Stezka Českem vznikla jako nekomerční projekt nadšenců ve spolupráci s Klubem českých turistů a vede přes hřebeny, řeky, vesnice, chráněné oblasti i zapomenutá místa, kde je cítit otisk historie. Potkávají se na ní zkušení trempové, rodiny, víkendoví výletníci i úplní začátečníci – není potřeba špičková výbava ani kondice, stačí dobré boty, spacák, voda, bunda a chuť zažít něco výjimečného. Cestovatel Martin Úbl je spoluzakladatel Stezky Českem.

Kdy vznikla myšlenka pro vytvoření téhle stezky a jak dlouho trvalo, než jste se od nápadu posunuli k realizaci projektu?

Myšlenka vznikla na treku Great Divide Trail v Kanadě v roce 2019. Byly to skvělé dva měsíce a 1 200 kilometrů a bylo mi líto, že stejně vedenou trasu, jako je GDT nebo pacifická hřebenovka, nemáme u nás, když Čechy jako turisty potkáte téměř všude. Tak jsem dal dohromady partu kamarádů, vzali jsme 20 let toho, co se nám líbilo na trecích po celém světě, rok jsme pak připravovali klíčové zásady a podobně a v září 2020 jsme Stezku Českem spustili.

Stal se z ní rychle fenomén. Čím si podle vás získává tolik lidí – proč chtějí vyrazit pěšky „okolo republiky“?

Každý ze stezkařů má svůj důvod, proč vyráží. Ale za mě nejvíc lidí přivádí do přírody inspirace od někoho, kdo vyrazil a byl nadšený. Ti, které to nadchne, ti pak hoří, vypráví o tom ostatním a nadchnou je taky. Proto jsou knížky stezky plné příběhů, proto na našich sociálních sítích najdete příběhy, nebo i v našem podcastu… Každý nadšenec může inspirovat další – a pak se vše valí jako sněhová koule.

Máte pravdu, kolem Stezky Českem se vytvořila velká komunita nadšenců, kteří se setkávají a sdružují na sociálních sítích… Překvapil vás tak obrovský zájem?

Ano. Dálková turistika přece jen není něco, co byste řekla, že může zasáhnout širokou veřejnost. Je to nepohodlné, hrozí rozmary počasí, musíte se překonávat, takže lze v podstatě říci, že vše jde proti trendům naší moderní civilizace. A najednou je tady stezka, která pohltila desetitisíce lidí. Takový zájem nečekal nikdo, ale o to je to lepší!

Mottem stezky je, že ji může jít každý. Kdybyste měl vybrat to nejdůležitější: Co radíte těm, kdo se chystají vydat na trasu úplně poprvé?

Ať prostě jdou. Pokud budou čekat, až budou mít děti, až jim ty děti vyrostou, až to bude jiné v práci, až až… Tak toho pak budou litovat. Myslím, že tak 70 procent lidí, kteří stezku dokončí, nikdy předtím nešli s batohem. A co nám pak píšou? Že oni sami by tři roky zpátky nikdy neřekli, že dojdou. A že když to zvládli oni, může jít opravdu každý. Největší brzdou každého z nás je naše hlava. Takže bych doporučil neváhat.

Měl byste nějaké praktické tipy a rady, například co lidé nejčastěji podceňují, co si balí zbytečně nebo v čem dělají chyby v přípravách na cestu?

Naprostá většina stezkařů při své první zkušenosti zabalí příliš velký batoh s mnoha zbytečnými věcmi. My tomu říkáme, že si balí své strachy. Takové to „co kdyby“. A pak se trápí. Je dobré si na stezku udělat aspoň nějaké domácí úkoly, například jít nejdřív třeba na den nebo dva a zjistit, co doopravdy využívám, jak se mi jde v botách dva dny po sobě, vyházet z batohu vše, co jsem nepoužil… A pak to budete mít mnohem snazší.

Jak odhadnout a rozplánovat „správnou“ denní vzdálenost, aby si člověk svůj třeba první dálkový pochod užil a nemusel řešit nepříjemné potíže?

Podle sebe, svých zkušeností a zvyklostí. A pokud nevím, tak raději méně. Ti, kteří chtějí jít od prvního dne 35 kilometrů, končí brzy. Dopřejte si čas, ať v té přírodě můžete být, a ne se slepě hnát za nějakou metou, která stejně trápí jen vás. Začněte s méně kilometry a postupně si vše nastavte, jak vám to vyhovuje. I proto neděláme soutěž o nejrychleji zdolanou stezku, protože nám je jedno, zda jdete 16 nebo 50 kilometrů denně. Je to vaše cesta a váš příběh.

Co byste doporučil člověku, který má obavy ze spaní v lese nebo kdekoli o samotě venku? Jsou po cestě i jiné možnosti?

Ať si to každý zkouší postupně. A co znamená postupně? Zeptám se sám sebe: „Bojím se venku?“ Pak si vyberu pro začátek etapu, kde jsou nouzová nocoviště nebo kempy. Zvládl jsem to? Pak to asi zvládnu i sám…

Který úsek je podle vás nejlepší pro první zkušenost, pro úplné začátečníky?

Určitě to bude ten, který máte nejblíž, abyste někam nejeli šest hodin vlakem a druhý den pak hned domů. A také samozřejmě ten, který vás nejvíc láká a tím pádem vás bude nejspíš bavit.

Co jste se vy osobně během procházení stezky naučil o lidech, kteří se na ni vydávají? Jak je takové putování změní?

Je to skutečně tak, že stezka lidi mění. Obrovsky. Člověk, který dojde těch tisíc nebo dva tisíce kilometrů, je jiný než člověk, který vyrážel. Stezkaři jsou hrdinové svého příběhu a je to skvělé. Nikdo z nich to neměl lehké, nikdo to nedostal zadarmo, každý se musel překonat.

A co jsem se naučil já? Že my lidé jsme daleko lepší, než to někdy v médiích nebo na sociálních sítích vypadá. Že je skvělé se s někým na stezce potkat a prohodit pár slov. A že mě ty příběhy moc baví. Takže díky každému, kdo se nechá nadchnout, vyrazí a pak inspiruje další.

Výlety ve středních Čechách. Po stopách trampů nebo za blanickými rytíři