Zdravé sebevědomí, nebo přestřelené narcistické ego? Takhle to bezpečně poznáte!

Někdy se tvrdí, že sebedůvěru má každý danou „v genech“. Je to ale pravda? To, jak o sobě přemýšlíte v dospělosti, vzniká v průběhu dětství. Co hraje největší roli, jak se pozná zdravé sebevědomí a jak u potomků správně podporovat sebejistotu?

Jistě jste už slyšeli, jak je důležité být přiměřeně a zdravě sebevědomý. Jenže jaká je dostatečná míra: kdy je sebevědomí málo a kdy už moc? „Zdravé sebevědomí se pozná především podle toho, co člověk nedělá,“ upozorňuje psycholog a psychoterapeut Pavel Pařízek z platformy Terapie.cz. A uvádí několik poznávacích znamení zdravě sebejistého člověka:

Podle psychologa zdravé sebevědomí šetří psychickou energii. Člověk totiž netráví hodiny přemýšlením, jestli udělal správné rozhodnutí. V partnerských vztazích bývá méně žárlivý a kontrolující, v pracovním prostředí méně defenzivní vůči zpětné vazbě.

Ale ani u sebevědomí neplatí, že čím více, tím lépe. „Přehnaná vnitřní jistota se svými projevy blížící narcistickým rysům,“ uvádí odborník. Přehnaně vysoké sebevědomí je přitom potřeba odlišit od asertivity, schopnosti sebeprosazení nebo přímosti – právě to bývá v některých prostředích chybně označováno za přílišnou sebejistotu.

„Hranice vede jinudy – přes ochotu naslouchat věcným argumentům. Kdo zvládá věcnou argumentaci, ten sebevědomí přehnané nemá, i kdyby působil rázně. Kdo ji nezvládá a místo toho útočí, znevažuje nebo se uráží, ten už je za hranicí – bez ohledu na to, jak mírně mluví,“ upozorňuje Pavel Pařízek.

I to, jak se má člověk rád a je si sám sebou jistý, do určité míry souvisí s dědičností. Ale ne primárně. „Genetika hraje roli, ale menší, než se obvykle předpokládá,“ tvrdí Pavel Pařízek. Dědí se temperament. „Dítě s nižší vrozenou reaktivitou je přirozeně klidnější v situacích, kde dítě s vyšší reaktivitou bude prožívat nejistotu. To ale není totéž jako dědit sebevědomí samotné.“

„Rodiče, kteří mají sami zdravé sebevědomí, zpravidla vytvářejí prostředí, kde je tato zkušenost možná: nezasahují příliš brzy, neřeší za dítě věci, které může zvládnout samo, a zároveň jsou k dispozici, když je potřeba. Toto se ‚dědí‘, ale prostřednictvím každodenní interakce, nikoli geneticky,“ vysvětluje.

Tím, že budete potomkovi opakovat, jak je úžasný a bezchybný, u něj zdravého sebevědomí nedocílíte. „Takové výroky paradoxně vytvářejí tlak a závislost na vnějším hodnocení. Zdravá sebejistota roste z toho, že má dítě prostor zkoušet věci samo, dělat chyby a opravovat je, a že rodič mu při tom nestojí v cestě ani ho z toho nevytahuje,“ říká Pavel Pařízek.

Sebevědomí nevzniká z neustálé chvály ani z dokonalosti. Nejčastěji vyrůstá z pocitu, že člověk obstojí i tehdy, když se mu něco nepovede. Pomáhá konkrétní zpětná vazba a také to, když dítě vidí, jak rodič sám zvládá vlastní chyby. Děti si totiž sebevědomí neosvojují z toho, co jim rodiče říkají, ale z toho, jak doma vidí zacházet s chybami, nejistotou nebo neúspěchem.

Minimum zákazů a příkazů, svoboda i za cenu průšvihů. Tak své děti vychovávají matky typu panda