Jak porazit žárlivost 3

Následující příběh nepotřebuje komentář. Není to příběh vymyšlený, změnil jsem jen jména. Řekněme tedy, že má bývalá spolupracovnice Jitka byla z těch žen, které si každý normální muž může přát. Hezká, ale nenápadná, milá a společenská, ale nekoketní, spolehlivá a ... věrná. Nikdy si na svého manžela Zdeňka nepostěžovala, zkrátka vzorné manželství s krásnou holčičkou. Záhadou pro nás tehdy byla jen Jitčina náhlá hospitalizace a ukončení pracovního poměru bezprostředně po jejím povýšení. Až po několika letech jsem Jitku potkal a dozvěděl se, jak to vlastně bylo. Předkládám vám tedy Jitčin příběh v původním znění s titulky.

Nikam jsem nemohla jít sama. Přestala jsem chodit i na cvičení, protože jsem věděla, že se Zdeněk doma jen dívá na hodinky a trpí. A zajít pak s holkama na dvě decky? „Proč by měla máma od dětí chodit po hospodách? Já taky nikam nechodím!" Když mi ujel autobus a přijela jsem z práce o dvacet minut déle, bylo zle a následoval výslech. Dlouho jsem si myslela, že prostě stačí, když budu věrná, že se postupem času přesvědčí o tom, že žárlí zbytečně.

Věděla jsem, že mi čte dopisy, denně prohledává kabelku a mobil, že poslouchá za dveřmi, když mi někdo telefonuje. Když jsem při obchodním jednání dostala vizitku od chlapa, bylo mi jasné, že si ji nemohu nechat v kabelce, abych nemusela vysvětlovat, kdo to byl, o čem jsme mluvili, zda byl starý či mladý, jestli po mně něco nechtěl atd. Pak přišlo to mé slavné povýšení v práci. Samozřejmě že měl Zdeněk vztek: „To budeš teď chodit na porady a na vínečko s těma nafoukanejma frajerama z vedení, co?" řekl mi místo gratulace.

Abych nevypadala jako škrunda, udělala jsem tenkrát po pracovní době pro nejbližší spolupracovníky malou oslavu, koupila několik lahví vína a chlebíčky. Na žádné jiné oslavy jsem nechodila. Věděla jsem, že kdybych to doma řekla, bylo by zle. „To známe, tyhle oslavy. Každej jenom kouká, koho by dostal do postele," říkával Zdeněk. A tak jsem udělala osudovou chybu. Řekla jsem mu, že se musím po práci zastavit u kamarádky, která má nějaký problém s manželem. „A proč nepřijde ona k nám?" zněla odpověď. Nějak jsem se vymluvila, kamarádku požádala, aby mne „přikryla", kdyby na to náhodou někdy později přišla řeč. Zdeněk nevěděl, kde kamarádka bydlí, znal jen její jméno. Oslava proběhla normálně, popovídali jsme s kolegy a kolegyněmi u vína, vyslechla jsem nějakou gratulaci k povýšení a kytku nerada nechala v práci. Kolem sedmé jsme skončili a jeden kolega mi nabídl, že mne sveze autem. Měl to na své trase. Nechala jsem ho raději zastavit u vedlejšího bloku, kam nebylo vidět z našich oken. Vystoupila jsem a Zdeněk mi kráčel v ústrety. Dál nemusím povídat.

V otevřeném telefonním seznamu na stole bylo zaškrtáno sedmatřicet jmen s příjmením, které má moje kamarádka, do jejího bytu se tedy dovolal na třicátý osmý pokus. Telefon zvedl její nicnetušící manžel, který Zdeňkovi řekl, že nemá vůbec žádný partnerský problém, a dokonce se ho zeptal, jestli náhodou nemá nějaký problém on sám. A on ho měl. V sedm hodin večer jeho manželka nebyla ještě doma a lhala mu, že je u kamarádky. Pak ji přivezl cizí muž. Všechno jsem mu vyklopila a rozbrečela se. „Proč lžeš? A proč jsi vystupovala u vedlejšího bloku, když to byl jen kolega z práce? Řekni mi pravdu!" Prosila jsem ho, aby tedy zavolal někomu z kolegů a přesvědčil se o tom, že jsem skutečně byla v práci, že jsme v deseti lidech vypili tři lahve vína, snědli pár chlebíčků a popovídali si, stejně víc o práci než o čemkoli jiném. Neudělal to. Řekl, že jsem se všemi stejně domluvená, dal mi pár facek, odešel a vrátil se druhý den. Tím začalo opravdové peklo.

Donutil mě podat výpověď a já jsem se zhroutila. Chvíli byl klid. Vše začalo znovu, když jsem si začala hledat jinou práci. „To jdeš do bordelu, že si musíš brát sukni s rozparkem?" ptal se mne Zdeněk, a já jsem na výběrová řízení chodila ve volných kalhotách a svetru. Hned, jak jsem nastoupila, měla jsem jet na týdenní školení na Moravu. „Doufám, že nikam nepojedeš," řekl mi. Nechala jsem si napsat neschopenku. Pak jsem dostala další termín školení a řekla, že pojedu. Byla to podmínka setrvání na pozici, do které jsem nastoupila, práce se mi líbila. „Školení, nebo rozvod!" řekl Zdeněk.

Poněkolikáté odmítl společnou návštěvou manželské poradny. Na školení jsem odjela. Přijel za mnou bez ohlášení druhý den večer, když jsme s dalšími účastníky seděli v jedné místní hospůdce. Odvezl mne pod záminkou, že je dcera nemocná, a už po cestě mi znovu nafackoval. „Školíš se, nebo chlastáš po hospodách!" Podruhé jsem skončila na psychiatrii.

Pak jsme se na radu lékaře s dcerou sebraly a odešly k mým rodičům. Zdeněk za mnou denně chodil, střídavě prosil a vyhrožoval. Nejdřív sebevraždou, pak tím, že mi sebere dceru. Jednou musela zasáhnout policie. Nakonec vše vyřešila až dobře mířená rána pěstí od mého mírumilovného otce a nechutný rozvod, u kterého jsem byla pasována do role děvy lehčích mravů, která nezodpovědně rozbila rodinu.

Jste žárlivky, nebo si naopak hřejete na prsou svého Othella? Podařilo se vám udolat svoji nebo partnerovu žárlivost? Napište nám o tom na info@prozeny.cz!