Hlavní obsah

Karel Šíp: Dívat se na sebe mi dělá fyzicky zle

Foto: Isifa

Karel Šíp začínal jako baskytarista, pak nástroj léta neměl, novou kytaru ale dostal k šedesátinám ...tak na ni opět občas hraje

Karel Šíp se pohybuje ve světě televizní zábavy už čtyřicet let. Je již v penzijním věku, přesto jeho týdenní talkshow Všechnopárty láme často i s půldruhamilionem diváků rekordy sledovanosti.

Článek

Jak slouží zdraví? Podle médií jste měl zkraje roku nějaké problémy.

„V pohodě. Devadesát procent toho, co psal bulvár, byly samozřejmě nesmysly. Nějaký problém jsem měl, ale už je to všechno v pořádku.“

Kdyby to bylo něco závažnějšího, mohla by vás taková situace připravit o humor, o vtip, a to i tak, že by to bylo poznat?

„Samozřejmě že takové případy člověku ukrajují z dobré pohody, a tím pádem i z humoru. Ale já jsem v prvním pololetí, kdy mě zmíněné problémy postihly, ani nepřestal s natáčením Všechnopárty. A tam úbytek dobré nálady a humoru nesmí být znát. Naštěstí to opravdu nebylo tak dramatické, abych zvážněl.“

Foto: Isifa

Karel Šíp s manželkou Ivou a synem Janem

Dovedete si nějakou takovou situaci, která by vás přiměla zvážnět, představit?

„V den, kdy mně umřel tatínek, jsem měl večer vystoupení. Dva dny po smrti maminky jsem točil Silvestra. Nic horšího vás asi už potkat nemůže. Život člověka ošlehá.“

Pozorujete na sobě i mimovolné, bezdůvodné výkyvy v kvalitě či v kvantitě humoru?

„Takhle o tom nepřemýšlím. Sebehodnocení se nedopouštím a nechávám ho na jiných. Především na divácích, i když to může znít jako klišé. Úspěch je ostatně směrodatný i pro ty, kteří sedí na řídících židlích. Nemluvě o tom, že se na své pořady ani nekoukám, protože dívat se na sebe mi dělá fyzicky zle.“

Proměnil se váš humor, smysl pro něj, s věkem za těch čtyřicet let, co fungujete v oblasti zábavy?

„Vlastní humor se podle mě nemění. Je nejspíš zakódovaný. Nelze přemýšlet o tom, jaký humor chcete dělat. Buď se ve chvíli, kdy se o něj pokusíte, dostaví a s ním i odezva autentického publika, nebo ne.“

Foto: Isifa

Jeho zábavný pořad Všechnopárty je jedním z nejsledovanějších

Smějete se dnes jiným věcem, než kterým jste se smál, když vám bylo pětadvacet?

„Dokonce ani to se podle mě moc neproměnilo. Myslím si, že i vkus zůstává v tomto směru víceméně stejný. Registruju však víc a víc věcí, kterým se nesměju, přestože jsou k smíchu určené. Ale to je jiný problém, který souvisí s inflací profesionální zábavy a s poklesem laťky vkusu, který to přineslo.“

Není zrovna tohle vliv věku, na který jsem se ptal?

„Zakyslost myslíte? Neřekl bych. Nepamatuju, kdy jsem se naposledy smál nahlas u televize jako teď nedávno u Kanadské sody, dvouminutových grotesek natáčených v reálném prostředí, ryze současného, moderního pořadu, který koupila a vysílá Česká televize.“

Nepamatujete si, kdy jste se naposledy stejně bavil u naší televize, ale zkuste si vzpomenout.

„Opravdu si nevzpomenu, ale v pětadvaceti, když už jste se na to ptal, jsem se smál dialogům Suchého a Šlitra. Jonáše jsem v Semaforu viděl snad desetkrát. Už existovali Cimrmani, i na ně jsem chodil a bavil se. Když odstartoval Bolek Polívka s prvními Manéžemi, nadšeně jsem se bavil a smál.“

Foto: Isifa

Za svůj pořad dostal i cenu od diváků v anketě TýTý

S jakými pocity pohlížíte na to, že moderátor a bavič v důchodovém věku má v době dravě se prosazujícího mládí jeden z nejsledovanějších televizních pořadů vůbec?

„Samozřejmě mě to těší, protože sledovanost je zejména v oblasti televizní zábavy otázkou bytí a nebytí. I proklamovaná veřejnoprávnost jde v televizi stranou, jedná-li se o zábavný pořad. Nejsem si jen tak úplně jistý, zda to souvisí s věkem. Šanci s něčím přijít mají mladí stejně jako staří. Jenom se ani jedni nemohou zaklínat tím, že na jejich pořad se sice málokdo dívá, zato je kvalitní a posouvá jakési hranice. To je v této oblasti jedno. I když vám to ve veřejnoprávní televizi nikdo otevřeně neřekne, rozhodující je pouze sledovanost.“

Má veřejnoprávní televize pro vás nějaké přednosti oproti komerční?

„Kdybych měl být velice pragmatický, tak na prvním místě uvedu skutečnost, že program není přerušovaný reklamou. V nazírání na zábavný pořad typu talkshow se televize v zásadě neliší. Nevím, jak bych se zachoval, kdybych dostal nějakou zajímavou nabídku z komerční televize – nikdy neříkej nikdy –, ale zatím, přestože nemám žádnou exkluzivní smlouvu, i nabídky na jednorázová vystoupení v zásadě odmítám. Jednou týdně být na obrazovce bohatě stačí. Obavám se totiž toho, co potkalo některé mé kolegy, že jich bylo všude tak moc, až se divákům znechutili.“

Foto: Isifa

V družném rozhovoru s herečkou Jiřinou Bohdalovou

Na Kavčích horách se s příchodem nového vedení půlka lidí raduje, půlka se třese strachy. Ke které patříte vy?

„Víte, já jsem externista. Svůj pořad natáčím v divadle Semafor v Praze 6. Odjedu tam, po skončení se zase vrátím domů a na Kavčí hory nemám vůbec důvod jezdit. Tyhle emoce se zřejmě zmocňují zaměstnanců. Faktem je, že dlouhodobou smlouvu s vámi dnes nikdo neuzavře. Já tedy vím, že do konce kalendářního roku pořad točíme. Jestli i v dalším pololetí, to se dozvím zase až koncem roku.“

Do showbyznysu jste vstoupil jako hudebník, baskytarista. Ve které životní fázi přišla ta výhybka, která vás nasměrovala k zábavě?

„Bude to možná už v tom, že jsem se nikdy nechtěl stát nejlepším baskytaristou v Praze. Naopak, byl jsem baskytarista velmi mizerný. Muzika pro mě byla vždycky, od samého počátku, jen vedlejší doplňková aktivita. Velkou roli v tom hrála vyčuranost: na vojně jsem se díky bigbítové kapele docela slušně ulejval. Po návratu jsem si sice koupil nástroj a naučil se základy, ale prvořadě mi šlo o to psát a uplatnit svoje texty. Jen se mi s nimi nechtělo obíhat skladatele a zpěváky, a tak jsem si pořídil vlastní skupinu a zpěváka a jako kapelník jsem je zásoboval texty.“

Vás nepřitahovala atmosféra koncertů, fanynky deroucí se do pokojů, popularita…?

„Právě že nijak zvlášť. Zato si velmi dobře vzpomínám, jaký zážitek pro mě znamenalo přinést si domů singl se svým prvním textem. Událost! Vybavuju si dokonce – dnes bych za to dal facku – jak jsem chodil do prodejny Supraphonu v Jindřišské ulici a ptal se, zda mají Šlapací kolo. A odcházel jsem na vrcholu blaha, když mi prodavačka sdělila, že je vyprodané. Já to samozřejmě věděl, ale chtěl jsem to slyšet od ní.“

Foto: Isifa

Manželce Ivě je o 32 let méně, že jim to ale spolu sluší, že?

Na vedlejší, doplňkovou aktivitu se ale skupina Faraon měla docela k světu…

„Ale prosím vás, jak k světu? Dva tři singly, než nám Ringo Čech zlanařil Schelingera. Pak byl konec. Taky jsem se už nikdy o nic podobného nepokusil. A odnesl jsem si z té doby do života jedno ponaučení: spoléhat jen sám na sebe, na nikoho jiného, jak se to stalo právě v případě Schelingera, na kterého jsem vsadil a postavil celou kapelu na něm. Ptáte-li se, co mě nasměrovalo k zábavě, byly to nejspíš geny.“

Geny otce opereťáka?

„Ano, operetního herce, přesvědčeného obhájce žánru, o kterém před ním mohl kdekdo říkat, jak je úpadkový, ale on na něj nedal dopustit, protože ho miloval. Já byl odmala komparsové dítě a miloval jsem zase prostředí divadla.“

Jak tatínek nesl váš příklon k úpadkovému žánru popové a rockové hudby?

„Nestavěl se k tomu nijak negativně. Pamatuji se jen, že se trochu kabonil, když jsem mu pod stromeček dal novou desku Bee Gees. To opravdu nebyla jeho hudba. Záhy ale pochopil, že ten vánoční dárek jsem dal hlavně sám sobě.“

Foto: Isifa

Karel Šíp je k vidění na obrazovce TV už řadu let

Máte ještě baskytaru?

„Tehdy jsem se jí zbavil, všechno jsem prodal, až natolik jsem zanevřel na muzikantskou minulost. Ale k šedesátým narozeninám jsem dostal malé kombíčko a baskytaru. Když jsem tedy sám doma, zahraju si. Dnes si díky YouTube můžu zahrát třeba s Creedence Clearwater, čemuž nedokážu odolat, protože to za našich časů nešlo.“

Kde se ve vás vzal sklon k básnění?

„To už nejsou geny, to je jednoznačně vliv Semaforu. Byl jsem chlapec v pubertě, když se začaly hrát ty dosud naprosto neslýchané písničky Suchého a Šlitra, poetikou zcela jiné než všechno předchozí. Říkal jsem si tehdy – a vím, že jsem nebyl jediný: Tohle tak umět jako oni!“

Ještě textujete?

„Už jen sporadicky, když mě někdo osloví, což bývá hlavně Karel Gott, když točí něco nového. Nedávno jsem mu dal opět asi tři texty. Beru to dnes už jako zábavu, něco jako luštění křížovek.“

Jste už několikátý v řadě postarších pánů s o dekády mladšími partnerkami, kterého zpovídám. Každému na to téma kladu jen jednu, zato vždy o něco odvážnější otázku…

„Čekejte stručnou, strohou, neochotnou odpověď. Nemám tohle hrabání v soukromí rád.“

Ani já ne, ale vždyť to znáte: sledovanost, čtenost… Jakou má šedesátník záruku, že si ho třicátnice, jež by mohla být jeho dcerou, bere z lásky, z obdivu k jeho fyzickým, intelektuálním či jiným přednostem, a nikoli z vypočítavosti?

„Záruku nemá samozřejmě žádnou. Ale ve chvíli, kdy se do takové situace dostane, o tom ani nepřemýšlí. Tohle funguje, myslím si, na úplně jiných principech, než jaké skýtá racionální uvažování. A už vůbec nemyslíte na to, co se na to téma taky často říká: A co až budeš ještě starší, máš dítě, co potom…? Tyhle úvahy jdou stranou, protože kdyby člověk takhle uvažoval, nestalo by se v jeho životě vlastně vůbec nic. V takové chvíli vstupuje do hry chemie, která je nezávislá na rozumových pochodech.“

Lze se od vás profesně nadít ještě nějaké nečekanosti, překvapení, nebo už hodláte sázet jen na osvědčené jistoty?

„Kdyby mi před dvaceti lety někdo nabídl čtyřicetiminutovou týdenní talkshow založenou na improvizaci, nešel bych do toho, protože bych si nevěřil, že jsem na to ten pravý. Dnes jsem se v tomto typu pořadu natolik našel, že si naopak už nedokážu představit, že bych jako kdysi zase musel psát scénky, potit umělý humor na papír s obavou, zda se mu někdo bude smát, s obavou z termínu odevzdání. Dokud budu mít jasnou mysl a Všechnopárty bude mít svůj okruh diváků, budu spokojený. Byly pořady, při kterých jsem se modlíval, ať už je mám za sebou. Na tohle natáčení se každý týden upřímně těším.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama