Článek
Únik z panelákové klece
Sám umím vyměnit žárovku a zámek u dveří, ale kapající kohoutek či výměnu oleje u auta již svěřuji odborníkům. Znám však mnoho mužů, kteří se už těší, až se doma cokoli podělá, aby to mohli rozebrat do posledního šroubku, opravit a zase dát dohromady. Jako můj kamarád Jirka. Za svobodna trávil veškerý volný čas v dílně rodinného domku na venkově. Po svatbě se nechal svojí manželkou Věrou tak trochu po smyku přesídlit do městského paneláku. Nějakou dobu vydržel chodit na in-linové bruslení do Stromovky, do galerií a do kin, ale touha převléci se do montérek a dělat „něco pořádného“ ho neopustila.
Po několika měsících pevného partnerského soužití Jirka začal o víkendech dojíždět do své venkovské garáže. Sotva se narodil syn, pustil se do výroby dětské motokáry. A bylo to špatně. Dokonce tak, že se tito dva lidé, kteří si jinak vyhovovali a měli se rádi, nakonec rozvedli. Věra se zakoukala do nějakého ryze městského in-linového krasobruslaře, který s ní o víkendu chodil do galerií. A Jirkovi tak dlouho nosila do garáže buchty rozvedená sousedka, až si ji vzal. Krasobruslař se posléze vyjevil jako multimilovník, neboť nejezdil jen s Věrou po Stromovce, ale s další děvou bruslil na Ladronce, a s další ještě na Letné. A Věra tak nějak nakonec zůstává v tom panelákovém bytě o víkendech sama, protože syn tráví většinu víkendů s otcem ve venkovské garáži a na dětských motokárových závodech. A ne že by jí bylo veselo, ne že by si neřekla, že to vlastně mohlo být i jinak.
V každém chlapovi je kousek kutilaFoto: Thinkstock
Vítězství, které vás může mrzet…
Dlouho a dlouho bych mohl vyprávět o mužích, kteří raději nechali sportu, raději se vzdali svého koníčka, než aby donekonečna poslouchali, že mají raději něco jiného, než svoji manželku. Manželky načas dosáhly svého. Měly doma manžela jenom pro sebe. Tedy hezky otráveného. Dosáhly něčeho, čemu se říká Pyrrhovo vítězství. Protože takový otrávený manžel, který zákazem své zájmové aktivity ušetří spoustu energie a získá spoustu času, se nezřídka stane časovanou bombou. V lepším případě své frustrace řeší návštěvou pohostinství, jakkoli tak nikdy dříve nečinil (neměl na to čas), v horším se nechá na vařené nudli odtáhnout někým, kdo projeví, byť jen v teoretické rovině (zato velmi pragmaticky), jakékoli pochopení pro jeho zakázanou kutilskou, sportovní či jinou úchylku.
Muži jsou velké děti!
To o nás říkáte vy, ženy. Proč nás tedy nenecháte, abychom si hráli? Kvalita partnerského vztahu se přece neměří ani množstvím volného času, který manželé prožijí spolu, ani množstvím společných koníčků a zálib. Ano, jistě je fajn, pokud se alespoň v něčem potkáme a dokážeme si to užít společně. Ale ve všem ostatním si dejme volnou ruku. Nic nám to z našeho vztahu neubere, ba naopak!
A tak vás prosím, milé ženy – vždy, když se vám zachce kňučet či až vřískat něco na způsob: „To máš radši fotbal než mě?!“ napočítejte pomalu do deseti a rozmyslete si to. Ta otázka je totiž zcela absurdní. Koukejte se taky něčím zabavit samy a nechte nás, muže, abychom si hráli. Ono to známé „kdo si hraje, nezlobí“ totiž skutečně neplatí jen pro děti!
A co ten váš? Může si hrát? Napište mi o tom na info@prozeny.cz!
