Hlavní obsah

Očima padesátky: Kdo vynesl odpadky na červený koberec?

Foto: ilustrace Lenka Samešová
23. 8. 2021

Každá dáma je občas nucena vynést odpadky. Ale jen některá má to privilegium sem tam vynést také šaty. Mně se té cti dostalo. Ani jsem k tomu nepotřebovala červený koberec, jaký se právě teď vine pod nohama dokonale oblečených hereček na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Článek

Kdyby se všechny stylistky světa spojily v jeden šik (a ten by byl šik!), nedokázaly by to, co umí fantazie dívky, jež se rozhodne zaujmout aspoň oblečením, když už to nejde krásou, inteligencí, vtipem, šarmem, sečtelostí, ba ani třeskutou či roztomilou hloupostí. Do vínku mi sice bylo dáno všeho dost, leč všeho dost průměrně. Až na jednu výjimku - přebujelou snahu být středem pozornosti.

Naštěstí to nebyl chronický stav, pouze pubertózní záchvat, který se objevil spolu s akné a tukovými polštáři. (Je vlastně štěstí, že mi z té trojice zůstalo jen to poslední.) Akorát, že místo, abych někam zalezla a přečkala tu hormonální bouři, rozhodla jsem se jí odvážně čelit. Bičována pohledy vrstevníků, hromy rodičů a blesky učitelů jsem se producírovala v modelech tak svérázných, že by jimi nepohrdla ani královna šílených kreací, módní návrhářka Vivienne Westvood (nebo ředitelka české pobočky módní policie Františka Čížková, dej jí, pánbu, věčné nebe). Jenže zatímco Vivienne navštěvovala před čtyřiceti lety nejvyšší patra newyorské společnosti, já pouze druhý stupeň základní školy v Praze – Podolí. Krapet rozdíl. Jestli si teď opatrně představujete zelené froté ponožky v maminčiných zlatých páskových plesových botkách, máte – promiňte mi tu upřímnost – pramalou fantazii. To byl totiž v mém případě fádní standard, jejž jsem oživila tu dědovým vojenským kabátem, na jehož rameni se skvěla díra po kulce (to tvrdil děda... podle zbytku rodiny to byli moli), tu sukní až na paty ušitou z prostěradla štípnutého kdovíkým ve fakultní nemocnici. Razítko bylo samozřejmě na předním dílu sukně, jinak by kreace postrádala smysl. Též šaty ušité z látkových (jiné nebyly) dětských plínek byly dost cool. Když jsem je pak doplnila pánskými botami a krajkovými rukavičkami, jimž jsem ustřihla prsty, nemělo to chybu. Ba jo, mělo. Ustřižené konce se třepily. Tak jsem to spravila kobercovou páskou a bylo zase dobře. Tenhle outfit byl jediný v mém životě, o kterém mohu směle tvrdit, že jsem ho vynesla. Jenom dřív, než mě k tomu stačili donutit rodiče, jsem ty hadry vyhodila sama. Z plínek, prostěradla i bagančat jsem totiž jednoho dne vyrostla. Když se ale rozhlédnu po ulici, ne každý měl to štěstí.

Pokud také občas tápete v tom, co je in, sledujte rubriku Krása a móda. Jestli ale raději nosíte úsměv od ucha k uchu, přečtěte si i starší fejetony Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky. V neposlední řadě sledujte dění na karlovarském festivalu

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek