Rozvod, nevěra... Také dětem lžete?

Sám si dobře pamatuji období, kdy jsem věřil, že děti nosí čáp. S kulatícím se maminčiným bříškem a narozením o pět let mladší sestry sic padl tento mýtus, ale nastalo dosti dlouhé období, kdy jsem ani netušil, co narození dítěte předchází. To mi prozradil spolužák a doložil černobílou pomačkanou fotkou jakési souložící dvojice. Prohlásil jsem, že něco takového by můj tatínek mamince nikdy neudělal, ale měl jsem z toho hlavu jako věrtel. Doma jsem se nezeptal a nikdo mi nic neřekl. A tak, kdybych jako synek dvou vysokoškolsky vzdělaných lidí nezískal informace od kamarádů a později samostudiem, žil bych zřejmě dodnes v představě, že děti nosí čáp. Řekněme, že mi rodiče nelhali, jen mi neuměli včas říci a vysvětlit, jak to v životě chodí. Nechtěně mi tak způsobili dětské trauma, řekl by odborník.

Jsou i jiné, méně úsměvné události v dětském životě. Zemře babička. Tatínek odejde k jiné ženě. Víme, že tato informace bude pro dítě bolestná, a tak o ní často mlčíme nebo dítěti lžeme. Tatínek pracuje v cizině a vrátí se. Babička je v nemocnici. Myslíme to dobře, chceme své dítě ochránit, ale děláme hned dvojnásobnou chybu.

První malér může nastat, pokud dítě samo naši lež odhalí. „Já jsem potkal tvého tátu s kočárkem a nějakou jinou paní,“ řekne dítěti spolužák ve škole. „To je mi líto, že babička umřela, měla jsem ji moc ráda,“ pohladí nic netušící dítě po hlavě nic netušící sousedka. A rázem jsme v očích svého dítěte lháři a ztrácíme rodičovské body a důvěru. Tuto zradu dítě velmi těžce nese. Vztah k rodiči či rodičům tím může být poškozen více, než jsme si ochotni připustit.

Druhý aspekt rodičovské lži či záměrné neinformovanosti dítěte je snad ještě závažnější. Naše dítě s námi zcela intuitivně a velmi intenzivně prožívá náš žal. Když maminka pláče, dítě pláče s ní. Je smutné a nešťastné, i když netuší, co je příčinou maminčina smutku. Dětská psycholožka Tereza Beníšková varuje: „Když se dítě dozví tento důvod později, prožívá svůj smutek znovu!"

Sdílený smutek je poloviční. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nejhorší (ale dosti častá) varianta je ta, že se rodič trápí a dítěti neřekne proč (to se ale stejně trápí s ním) a později, když je rodič z nejhoršího venku a dítě se dozví pravdu, se zase trápení dítěte přenáší zpět na rodiče.

Americký spisovatel a známý školitel John Crudele prohlásil: „Pro děti láska rovná se čas.“ A my bychom si měli najít čas i na to, abychom dětem popravdě sdělili i nepříjemné a bolavé věci. Psycholožka Tereza Beníšková tvrdí: „Správné řešení je říci dítěti pravdu, nechat je sdílet smutek společně s rodiči či rodičem." Nejedná se o banality – ve hře je dětská důvěra. Ale jak to udělat? Jsme-li bezradní, je konzultace s psychologem zcela namístě. Odborník nám poradí, jakou formu zvolit především s ohledem na věk dítěte. Ale jsou i jiné možnosti.

Na trhu je řada zajímavých knih. Třeba ty, které nám pomohou bez červenání vysvětlit, že děti nenosí čáp. V řadě skandinávských, ale i dalších zemí je to už dávno součástí rané školní, někdy i předškolní výchovy. Švédská otevřenost ve směru dětské osvěty se ale netýká jen sexuální výchovy – spisovatelka Astrid Lindgrenová napsala krásnou dětskou knihu o smrti. Jmenuje se Bratři Lví srdce, vyšla i u nás, je ilustrována a zcela přirozenou, ryze „dětskou" formou řeší jedno z tabuizovaných témat. A v červnu vyšla další a moc hezká kniha – Když Dinosaurům někdo umře (autoři Marc Brown, Krasny Laurie Brown), která dokáže téma smrti vysvětlit dokonce i předškolákům.

Většinou je to totiž tak, že naše děti jsou schopné pochopit či alespoň intuitivně zvládnout podstatně více, než si myslíme. Tedy žádné „až budeš větší…“ Nepodceňujme své děti a buďme si jisti, že nám tuto rovnou hru budou oplácet.

Jak to řešíte vy? Hrajete s dětmi férově? Nebo už vás dítě „nachytalo“? Povězte si to v diskusi!