Článek
S mámou u moře, den první, cesta na letiště.
„Ježišmarjá, nemám pas!”
„Pas nepotřebuješ, mami, stačí ti občanka.”
„Tu jsem nechala doma, protože vždycky cestuji s pasem.”
(V kolik hodin si můžu dát prvního panáka?)
Stále den první, konečně na letišti. Před nosem mi nadšeně mává kartičkou s pojistkou.
„Nabídli mi skvělou taxu. A ještě jsem dostala futrál zdarma!”
„Mami? To si v pojišťovně dělají legraci, že nabízejí plastové pouzdro jako bonus?”
„Já nemyslim pouzdro. Ale rakev!”
(Má recht. Kdo ví, z čeho se budu za pětadvacet let radovat já.)
---
Den druhý. Sedíme v moři, pozorujeme cvrkot.
„Líbí se ti tady, mami?“
„Moc! Asi si tu najdu nějakýho dědka a domů už se nevrátím.”
„Ale mami, víš, kolik je v Evropě věk dožití mužů? Všichni tví vrstevníci už jsou dávno mrtví!”
„Kdo mluví o vrstevnících? Když říkám dědka, myslím něco kolem šedesáti.”
(Jo, milé dámy. Tak se má hrát šach!)
---
Den třetí. Na promenádě vybíráme pohledy, máma neomylně sáhne po snímku, který najdete snad v každé mořské destinaci – skála ve tvaru velmi realistiky „vyerodovaného” penisu. Samozřejmě ztopořeného.
„Podívej, Lucinko, to je hezký pohled. Pošlu ho Věře!“
„Mami? Fakt chce tvoje kamarádka vylovit ze schránky něco takového?”
„A proč ne? Celý život učila vlastivědu, tak jí kamenný dinosaurus určitě udělá radost!”
(Aha. Dinosaurus. A to se ještě včera chtěla vdávat... )
---
Den čtvrtý, terasa, víno.
„Ty cikády, mami, to je koncert, co?”
„Jaký cikády? Ty nějaké vidíš?”
„Ne. Ale slyším. Takové to tccc...tccc...tccc...tccc.”
„Jo ták. A já si myslela, že to je zavlažování!”
(Odteď ředím víno vodou!)
---
Den pátý. Maminka sedí ve stínu a čte si knížku.
„Jdu do vody, mami.”
„Běž. Ale nebuď tam dlouho. Včera jsi měla úplně fialové rty.”
„To byla rtěnka.”
„To je teda pěkně blbá barva. Ani nepoznám, jestli ti je zima.”
„Ježíši, mami! Je mi padesát!”
„Stejně tam nebuď dlouho. Ráno jsi dost kašlala.”
(Čekám, že zítra mi koupí kyblíček a pošle mě za ostatními dětmi stavět hrad.)
---
Den šestý, poslední. Balíme kufry, čekáme na taxi.
„Tak co mami, jak se ti to líbilo?”
Dlouhé ticho. Asi přemýšlí, jak mi poděkovat. Začíná se mi dojetím stahovat hrdlo. A pak to přijde...
„Víš, Lucinko, vážně si myslím, že už by sis měla koupit jednodílné plavky.”
(Jojo, pro vřelé slovo nikdy nešla daleko.)
A s kým báječným, neopakovatelným a nenahraditelným trávíte letos dovolenou vy?
Ať už budete s kýmkoli, zkraťte si čas u vody třeba čtením starších fejetonů Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky.
