Kvůli jménu opustil naše dítě

S Jirkou jsem začala chodit v mých 18 letech. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná, což se našim opravdu nezamlouvalo.Nebyl to totiž zrovna ten, kterého si většinou rodiče přejí jako partnera pro své dítě. Párkrát se porval na diskotéce, takže se ve svých 28 letech mohl pochlubit podmínkou. Zároveň měl na těle několik piercingů a na hlavě jako správný pankáč číro. Jirka byl zkrátka místní známá firma, ale možná právě proto mě přitahoval. Oproti tomu já byla dcerka z dobré rodiny, studovala jsem třetím rokem gymnázium, po kterém jsem původně chtěla jít na vysokou školu – lákala mě farmacie. Do toho ale přišla láska k Jirkovi a vše bylo jinak.

Začala jsem se s ním scházet čím dál častěji, chodili jsme na zábavy a sbližovali jsme se čím dál tím víc. Jak jsem byla zklamaná, když mi řekl, že hodlá odejít z našeho rodného Liberce pracovat do Prahy. To skutečně udělal a mně bylo moc smutno, i když jsme si často psali a volali. Dlouho jsem se nerozmýšlela a do Prahy jsem utekla i já. Opustila jsem s klidným svědomím studium na gymnáziu (rodiče byli pochopitelně na mrtvici), ale láska byla prostě daleko silnější než rozum a naléhání a vyhrožování rodičů.

V Praze jsem se přistěhovala k Jirkovi a naše pohádka pokračovala. Našla jsem si práci, sice ne zrovna prestižní (doplňovala jsem zboží v supermarketu), ale na uživení to bylo. Školu jsem se pokoušela dodělat, ale po pravdě to chtělo poněkud více úsilí a já se chtěla věnovat hlavně své lásce… A neobešlo se to bez následků. Zkrátka a dobře jsem přišla do jiného stavu a čekala, jak se k tomu Jirka postaví. A ani tehdy mě nezklamal, řekl, že se na dítě těší a když se ukázalo, že to bude kluk, těšil se prý dvojnásob…

Bohužel moje těhotenství bylo rizikové, takže jsem musela opustit práci. Můj stav vyžadoval naprostý klid, což bydlení v pronajatém bytě s dalšími několika lidmi neumožňoval. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se pokusit vrátit k rodičům a poprosit je o pomoc. Rodiče nejdřív nechtěli o tom, že by se o mě starali, ani slyšet, ale potom mě vzali na milost a já se přestěhovala zpátky do Liberce. Situace však nebyla nikterak růžová, zlost mých rodičů se ze mě, přesunula hlavně na Jirku, takže nebylo například ani možné, aby mě v Liberci u mě doma navštívil. Celou dobu mě „očkovali" proti Jirkovi a také se na našem vztahu podepsalo i to, že jsme se viděli skutečně velmi málo. Na syna se Jirka prý stále těšil a také na to, že se bude jmenovat po něm, na čemž jsme se dohodli. O tom moji rodiče ale nechtěli ani slyšet: „Jestli se bude jmenovat po něm, tak už k nám domu nesmíš,“ tvrdili mi. A jak se blížil den porodu, byla jsem stále nalomenější…

Porod byl pro mě děsivý zážitek na jedné straně, ale na druhé dnem neuvěřitelného štěstí, protože se mi narodil zdravý syn Lukáš. Ano, podlehla jsem rodičům a dítě po Jirkovi nepojmenovala. Myslela jsem si, že jde jenom o jméno, hlavně, že je dítě zdravé… Když jsem to Jirkovi volala, byl nejdřív šťastný. Pak se zeptal: „A jaké má Jiříček oči?“ a já musela s pravdou ven. Jirka reagoval velmi radikálně, zmlkl, po chvíli prohlásil, že žádné dítě nemá a zavěsil. Jakékoliv další pokusy o zavolání skončily marně a já se začala utápět ve smutku…

Teď je synovi už přes měsíc a Jirka s námi stále odmítá komunikovat. Dítě ještě neviděl a dokonce nechce uznat ani otcovství. To vše je voda na mlýn mých rodičů, kteří říkají, že by to udělal i tak… Zotavuji se z porodu a bojím se, co bude dál… Představa, že se se svým milým soudím, je pro mě totiž naprosto neúnosná…

Kde vidíte hlavní chybu, kterou Alžběta udělala? Jak jste vybírali jméno svému dítěti vy – dokázali jste se jednoduše shodnout? Napište nám o tom na info@ prozeny.cz!