Hlavní obsah

Lejla Abbasová: Neumím se prodat!

Foto: Isifa

S fenkou Faty je Lejla skvělá dvojka. Teď se jí ale ztratila.

Lejla Abbasová se do povědomí nejvíc dostala jako tisková mluvčí ministra pro lidská práva Michala Kocába, který se stal i jejím životním partnerem, a díky různým charitativním projektům pro Afriku. Proč za svůj největší problém považuje cigarety? Bere svůj exotický vzhled jako plus nebo jako minus? To a mnohem více se dozvíte v dnešním rozhovoru!

Článek

Když se řekne Lejla Abbasová, lidem se vybaví dvě věci. Charita pro Afriku a jméno vašeho přítele, Michala Kocába. S čím jste spojována radši?

„No, tady to radši rovnou zarazím, o mém příteli se bavit nebudu, nezlobte se. Svoje soukromí se snažím chránit si, jak to jen jde.“

Dovolíte mi aspoň jednu otázku? Kterou jeho vlastnost máte nejraději, a kterou byste na něm klidně oželela?

„Já vám k tomu opravdu nic neřeknu, nezlobte se.“

Tak to vezmeme z jiného konce. Proč si myslíte, že vás lidé mají rádi, a kterou svoji vlastnost se snažíte spíš potlačovat, nemáte ji ráda ani vy?

„Myslím, že když se pro něco nadchnu, tak za tím jdu, ať to stojí, co to stojí. Někdy možná až moc. Ale vždycky jsou to jen věci mimo mě, dokážu kopat za ostatní. Sama sebe moc prodat neumím. A to, co bych chtěla změnit, je určitě kouření. Přestat kouřit je takové moje celoživotní téma. A pak to, že jsem schopná dělat deset věcí najednou, i když vím, že kdyby jich bylo jen pět, tak to bude lepší nejen pro moje nervy.“

Foto: Isifa

Kvůli úrazu na lyžích má Lejla už skoro dva měsíce sádru až po kyčel

Když jste mluvila o tom kouření, na jakou nejdelší dobu se vám podařilo přestat?

„Asi na dvě hodiny. Já bohužel kouřím už hodně dlouho, ale nikdy jsem neměla dostatečnou motivaci přestat. I když samozřejmě, když si člověk seriózně sedne a zeptá se sám sebe, co mu to dává, vyjde mu, že nic. Už tohle by měla být dostatečná motivace. Kromě toho, kouření rozhodně není trendy a i sociálně to člověka devalvuje, na Západě a v Americe stoprocentně.“

Jste mladá a krásná žena, čemuž určitě nahrává i váš exotický vzhled. Berete to jako výhodu?

„Já to nikdy jako výhodu nebrala. Ty zápory, jestli se to tak tedy dá nazvat, bývaly velmi intenzivní. Na jedné straně jsem díky snědé pleti víc vidět, na druhé straně jsem právě proto pod absolutním drobnohledem. A to jak v každodenním životě, tak i v pracovním. Nikdo vám nedá nic zadarmo, nikdy se neschováte.“

Chtěla jste tedy třeba jako malá holka být – a teď to bude znít trošku rasisticky – bílá jako všichni okolo?

„Já bych odpověděla trochu jinak. Jako malá jsem měla období, kdy jsem se podívala na svoji ruku, a byla jsem překvapená, že není bílá. Sama sebe jsem jako snědou nevnímala do okamžiku, než mi to někdo připomněl. Vnitřně jsem si připadala stejně, nepřišlo mi, že nějak vybočuju. Vyrůstala jsem v ,bílém' prostředí, ségra je sice taky míšená, ale moje mamka je bílá a tátu jsem neměla.“

Když se vrátím k vašim charitativním projektům… Podle čeho si vybíráte, který chcete zastupovat, a který ne?

„Naštěstí mám vlastní neziskovku, takže už rozpoznám, kdy má projekt smysl a kdy jeho realizátoři opravdu chtějí pomoct, nebo potřebují jen PR. Ale bohužel tomu tak vždy nebylo. Nejednou jsem zjistila, že jediná, kdo pracuje bez honoráře, jsem já.“

Naposledy jste byla patronkou projektu, ve kterém se sbíraly a sbírají staré autolékárničky. Těch se nakonec vybralo 55 tisíc. Kolik jste jich přinesla vy osobně?

„Nebyla jsem patronkou, ale jednou ze tří organizátorek. Jinak jsem nepřesvědčovala nikoho, ale poprosila jsem o donesení lékárničky na sběrné místo snad každého, koho jsem potkala. A z výsledku máme, myslím, všichni radost. Z pětapadesáti tisíc autolékárniček je obrovské množství zdravotnického materiálu, který se dá v Africe využít, kdežto tady by se vyhodil. Adra si bere právě zdravotnický materiál, já obaly, škrtidla a nůžtičky. Ty půjdou africkým dětem do škol na výtvarnou výchovu a škrtidla nastříháme a budeme z nich plést tašky.“

Foto: Isifa

V současnosti Lejla Abbasová žije s hudebníkem Michalem Kocábem

Kdybyste měla jmenovat pět věcí, na kterých vám teď v životě nejvíc záleží, co by to bylo?

„No, určitě bych je dala na jednu rovinu. Na prvním místě je rodina, ať už jde o moji rodinu jako takovou nebo o vztah, který teď mám, a celé zázemí s ním spjaté. A pak je to můj nadační fond Asante Kenya a lidé, kteří jsou s ním spojeni, protože ti už jsou také takřka moje rodina.

Momentálně je pro mě hodně důležitá moje fenka, která se před týdnem ztratila, jsem z toho dost nešťastná. Dokonce jsme zřídili na facebooku stránku Hledá se Faty, kde se každý může podívat, jak Faty vypadá, a pomoct s jejím nalezením. Rozhodla jsem se dát nálezci i odměnu.

A konečně mezi tu pětku rozhodně patří i zdraví. Bohužel jsem ten typ, který na sebe neumí myslet kontinuálně, což mi dojde vždycky až ve chvíli, kdy se něco stane. A to jsem si právě opět velmi uvědomila v posledních týdnech, kdy mě jedno zranění vyřadilo takřka na půl roku.“

Foto: Isifa

Snědou pleť Lejla zdělila po súdánském otci

K tomu směřuje i moje další otázka. Už nějaké dva měsíce máte po úrazu na lyžích nohu v sádře. Jak dlouho ji v ní ještě budete mít?

„Sádru mi už co nevidět sundají, ale i pak to bude celé ještě na dlouho. Napoprvé mi to špatně srostlo, takže mi koleno museli znovu lámat, dodávaly se šrouby i kostní štěpy z pánve. Doufám, že už mě čeká jen rehabilitace. I když je pravda, že sádra sice omezuje v pohybu, na druhé straně je ale noha chráněná a nemusím přemýšlet, jestli na ni trochu stoupnu, nebo ne.“

Co uděláte jako první, až vám ji sundají?

„Vzhledem k tomu, že si mě v nemocnici rovnou na týden nechají, tak asi poděkuju panu doktorovi a řeknu mu, aby se mi nekoukal na nohu, protože vypadá příšerně.“

Takže třeba vana vám nechybí?

„Já nejsem vanový typ. Ale vadí mi, že se nemůžu pořádně osprchovat. Mám teď ve sprše starou kancelářskou židli a vedle ní roli čtyřicelitrových pytlů, do kterých se snažím si tu sádru pořádně zamotat. Pak si sednu na židli a jsem celá zkroucená a stejně mi ta voda teče všude. Takže na pořádné osprchování se opravdu těším!“

Pomineme-li sundání sádry a s tím spojené věci, na co se teď těšíte ze všeho nejvíc?

„Určitě na odjezd do Keni. Zlomila jsem si koleno týden před odletem, takže už jsem byla hlavou v Africe. A místo toho nemocnice a celá ta peripetie. Vzhledem k tomu, že podle mého názoru neodletím dřív než v červenci, nebudu v Keni skoro rok, což je jedna z nejdelších pauz, kterou jsem měla. Nemůžu se dočkat!“

ynezorPumanzeSaNyknalC