Hlavní obsah

Lenka Dusilová: Nemám manžela, ale muže. A je to tak dobře

Foto: isifa

Lenka Dusilová, možná první dáma naší pop music, a přece stále na nekomerčním, hodnotném okraji české hudby...

Ještě před pár lety bývala Lenka Dusilová pro novináře, který s ní chtěl dělat rozhovor, těžký oříšek. Málomluvná, těžce komunikativní, nekonkrétní. To se změnilo. Až na pozůstatky v podobě občasných úhybných pohledů a nervózní hry rukou odpovídá k věci, přemýšlivě, dlouze a ochotně. Jako by si uvědomila svou pozici první dámy zdejší pop music, byť nemainstreamové.

Článek

Kontrolní otázka, než ti trochu opožděně pogratuluju k Andělovi za Zpěvačku roku: víš, kolik sošek jsi v téhle kategorii už nasbírala?

„Jasně že to vím, tak netečná zase nejsem. Pět. Nějakou váhu tahle cena má, i když vzhlížet k ní s úctou a mít z ní krystalickou radost bohužel nemůžu, i když bych si to sobecky přála.“

Tak ale přesto gratuluju. Nebo spíš radši ne, vzhledem k odpovědi?

„Nechci na Anděly plivat. Je snadné šít do věcí, které všichni vidíme a známe je. Chápu, že není snadné ceny udělat, sehnat na takový ceremoniál peníze. Ale přesto všechno mi přijde nefér, že tam hrajou kapely, které nebyly nominované. Vadí mi, že žánrové ceny se předávají tak utajeně, že o nich skoro nikdo neví, a přitom se právě tam najde spousta zajímavější muziky, která by naopak měla být dána na odiv. Mrzí mě nedostatek erudovaných akademiků, kteří by mohli zareagovat na to, co se ve zdejší hudbě zásadního odehrává.“

Uvažovala jsi někdy o tom, že by ses přidala k narůstajícímu množství kolegů a tyhle ceny bojkotovala?

„Řešila jsem to v poněkud jiné souvislosti, když mě v jednom ročníku, kdy jsem nic nevydala, pozvali jako čestného hosta do Akademie k hlasování. Jenže po prvním kole hlasování se zdálo, že vyšachují z nominací ty, kteří z jakéhokoli důvodu neměli čas vystoupit v přímém přenosu. To mi přišlo hodně nefér. Ale jinak člověk pořád doufá, že se do dalších ročníků třebas pořadatelé z chyb poučí.“

Ještě jedna kontrolní otázka, ještě záludnější: víš, kolikátá jsi byla letos v Českém slavíku?

„Tak to tedy opravdu nevím. Ale předpokládám, že se propadám hlouběji a hlouběji. Kolikátá?“

Foto: isifa

Z nesebevědomé dívky vyrostla zpěvačka v držitelku pěti nejprestižnějších českých hudebních ocenění – Andělů

Sedmnáctá. Předchozí ročníky jsem si ale nedohledal, abych viděl, jak rapidně se propadáš.

„Pamatuju se, že v době, kdy jsem zpívala s Čechomorem, jsem byla jednou v první šestici.“

Čemu přikládáš větší váhu – dvěma tisícům osmi stům posluchačů, kteří tě považují za nejpopulárnější zpěvačku, nebo stovce údajných odborníků z Akademie, pro které jsi Zpěvačkou roku?

„Protože Andělé jsou tady jediný ekvivalent k americkým Grammy, mají pro mě váhu už z čistě sobeckého hlediska. Když tu a tam hraju venku, tamní muzikanti se na mě dívají jinak, když vědí, že mám nějaký počet Grammy, byť českých. Otevírá to dveře.“

Kdežto Slavík…? Ten ti tady plní sály, ne? Dva tisíce osm set lidí, to je jedna slušně plná Lucerna…

„Kdybych chtěla plnit velké sály, zřejmě bych na všechno šla už od základů trošku jinak, nemyslíš? Plný sál je fajn věc, ale na druhé straně k tomu nemám moc dobré schopnosti a mám poměrně jasno v tom, pro jaké lidi chci hrát – pro takové, kteří vnímají a mají rádi moji energii, kteří vnímají zhruba stejné věci jako já. A těch dva tisíce osm set lidí? Ono jich je asi víc, ale ti zbylí nehlasují ve Slavíku. A v tom to celé je, že tahle čísla a žebříčky prakticky o ničem zásadním pro mě nevypovídají. Skutečné dění probíhá jinde.“

Kde?

„V muzikantských komunitách, kde lze nacházet spřízněné duše. Je spousta webů a blogů, kde se člověk dozví o hudbě, která ho zajímá, víc než ze standardních médií.“

Foto: Bet Orten

Lenka Dusilová na promofotografii k nové desce Baromantika v šatech Gábiny Páralové

Která si zase na oplátku téměř nevšímají takových desek, jako je třeba tvoje poslední, Baromantika. A zase je jiná než všechny tvé předešlé.

„Jo, to je.“

Pomiňme proměny hráčských sestav, které za to jistě můžou, ale ne úplně. Hlavní mozek se nemění. Čím to je?“

„Zúčastněné muzikanty z toho ani náhodou vynechat nemůžeš, protože ti výsledek ovlivňují možná nejvíc. Kdybych Baromantiku natočila v sestavě, se kterou jsem počítala původně, byla by to úplně jiná deska. Spolupráci s muzikanty ale předchází vždy čekání na osvícení, na nápady a ty když přijdou, víceméně samy si řeknou, jak by měly být zpracované.“

Oproti době před šesti sedmi lety působíš sebejistěji, zacíleněji. Tehdy bylo očividné, jak se hledáš, jak z rozhovorů, tak hodně i z hudby. Už ses našla?

„Já se vždycky na nějakou dobu najdu a pak se zase ztratím. Rozpadnu se a znovu se sbírám. Ale od té doby jsem si minimálně ověřila a ujasnila, že mám nějaké schopnosti, s nimiž mohu pracovat. Že se umím vyjádřit. Vím, že už se kvůli tomu nemusím sebemrskat a znevažovat. Taky už vím, které schopnosti naopak nemám. Prostě řečeno: začala jsem si zřejmě víc věřit.“

Kde se v tobě ta pochybovačnost a sebenedůvěra brala?

„To mám v povaze. A musím říct, že mi to není vůbec příjemné. Ani trochu. Naštěstí se s tím dá pracovat, koneckonců jako se vším. Ale znamená to mít ty pomyslné čudlíky neustále pod kontrolou a v některých případech, je-li člověk oslabený nebo má před sebou něco hodně důležitého, se to ani uhlídat nedá. Kde se to vzalo v mojí povaze, to nedokážu říct. Určitě za to svým dílem může způsob, jakým jsem byla vychovaná, a jistě taky povaha země, do které jsem se narodila, takže v sobě mám dozvuky všeobecné připosranosti.“

Jakým způsobem jsi byla vychovaná, že ti to ukrajovalo sebevědomí?

„Vychovaná jsem byla myslím dobře. Jenže jsem vyrůstala jenom s mámou a s bráchou. Máma měla svoje starosti, se kterými nechtěla nikoho jiného otravovat. Pořád se něčeho nebo o něco bála, o nás, o živobytí. Mě to v určitém věku přivedlo až k téměř pravému revoltujícímu opaku, než mi došlo, že jsem nežila moc dobře, a celé se to zhouplo do až nezdravé pokory. Pořád jsem to vybalancovávala, svoje vnitřní negativní halušky s vnějším světem, který jsem jimi zatěžovala.“

Foto: Jindřich Kripnner

Kdyby chtěla hrát pro velké sály, uchopila by prý hudbu jinak. Lence Dusilové jde ale především o opravdové vnitřní souznění s publikem, a toho lépe dosáhne v komorním prostředí.

Tvé nesebevědomí se s tebou vleklo od dětství?

„Myslím, že v dětství jsem taková nebývala. Byla jsem docela drzá. Odmala mě chytla hudba, jezdili jsme na vandry, na potlachy, měli jsme s mámou a bráchou rodinnou kapelu a na různých folkových fesťákách jsme hráli svoji vlastní hudbu. Jako trošku střelený, divný dítě jsem se pořád cpala s kytarou na nějaký sessions. Zlomilo se to v pubertě, tam se člověk podivně mění a já si přestala věřit možná i proto, že jsem neuměla plně přijmout proměnu do ženství. Asi mi až tehdy v plné míře došlo i to, že žiju bez otce. To se pak zjitřeně promítá do všech situací, včetně vztahů, a může to mít následky, které se odbourávají dlouho a nesnadně.“

A kdoví, zda zrovna ve vztazích jsi už všechny následky plně odbourala. Ten tvůj současný je poměrně kuriózní. Ty žiješ zde a tvůj přítel v USA a vzájemně se navštěvujete. Funguje to?

„Zdá se, že ano, už šestý rok. On je tam stálým residentem, ale pravidelně lítá sem za mnou. Asi by sem tak často nejezdil, kdybychom spolu nechodili.“

To není pro každého…

„To asi ne. Chce to povahu s velkou dávkou trpělivosti. Dospěli jsme ke vzájemnému porozumění i vzhledem k tomu, že jsme oba umělci, kteří na sobě potřebují hodně pracovat. Jsou k tomu zapotřebí i pravidla, abychom si mohli věřit, a ta žádný z nás nepřekračuje. Stejně jako se snažíme nepřekročit maximální dobu odloučení měsíc a půl. To je jedna ze zásadních podmínek. Stejně jako denní komunikace, protože stačí den a člověk se může ztratit ve své vlastní sobecké samotě. Chvíli mi například trvalo, než jsem tohle pochopila. No tak co, jeden den vynecháme, říkala jsem si, než jsem si uvědomila, že to může být pro mého partnera nepříjemné.“

Na jednu důležitou složku jsi zapomněla: asi to chce za partnery dva hodně kvalitní jedince.

„Já bych doma nemohla mít žádnýho bačkoru. Martin je fakt dobrej a já jsem na něj pyšná. Ví, jak se mnou zacházet, a já nemám důvod být divoká, protože si ho vážím. Je to prostě dobrej chlap."

A dobrej manžel…

„Nene, žádnej manžel.“

Někde jsem četl, že jste manželé.

„Ne, to sis spletl. On je můj muž.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama