Článek
Na ten náš lyžák budeme asi všichni vzpomínat do konce života. Jeli s námi celkem tři kantoři, samotný pan ředitel, naše třídní a češtinářka, která měla asi čtyři roky po škole a byla tak věkem blíž nám než svým kolegům.
Ubytování bylo naprosto dokonalé, spali jsme totiž v prvním patře, zatímco učitelé v přízemí, měli jsme tudíž příležitost podnikat akce, které jsme plánovali ještě ve škole. Jako puberťáci jsme byli přesvědčeni, že nás nemůže zastavit ani trojka z chování. Kdybychom jen tušili, jak krutě jsme se mýlili…
Začátečník mezi námi kupodivu nebyl ani jeden, tři z nás byli lyžaři výteční, zbytek se na lyžích sice udržel, ale žádná velká sláva. Nebyli jsme tedy rozděleni do tří skupin, jako tomu bylo třeba na základce, ale všichni jsme byli pohromadě a ti tři zkušení jezdili sami. Stejně tak měli lehčí práci i učitelé, kteří se střídali v lekcích a vysvětlování a celý pobyt tak byl brán spíše jako zábava než výuka.
Příhoda, kterou chci popisovat, se udála asi čtvrtý den. Ještě večer jsme naši mladou češtinářku přemlouvali, aby si s námi zahrála karty, ona se smála a slibovala, že dnes je strašně unavená, ale třeba zítra… Kdyby jen tušila. Druhý den nás měl na starost pan ředitel, srandista a pozitivní člověk, se kterým byla zábava i při hodině fyziky. My jsme ani pořádně netušili, co se děje, když se o kus dál začali shromažďovat lidé, někdo hystericky křičel a ten křik přerušoval příjezd sněžného skútru Horské služby.
Byli jsme zvědaví, ale ředitel nás držel na místě. „Někdo si asi zlomil nohu nebo zpřelámal vaz,“ pokusil se o černý humor. Když jsme šli asi za hodinu na čaj, doslechli jsme se, že nějaká žena nezvládla sjezd a narazila do stromu. Zůstala prý ležet a odvezli ji do nemocnice. Holky začaly jedna přes druhou vykřikovat, že už na lyže nestoupnou, že je to strašný, protože se to klidně mohlo stát i jim.
Pak ředitel někam zmizel a když se vrátil, poznali jsme, že se něco hrozného stalo. Dozvěděli jsme se, že naše češtinářka měla nehodu na lyžích, snažila se vyhnout nějakému německému lyžaři, ale nezvládla to a sjela přímo do stromu. V nemocnici zemřela.
Zbytek dne jsme strávili v chatě ve společenské místnosti. Neběžela televize, nikdo nehrál ani stolní tenis, ani kulečník. Všichni seděli na svých místech, buď bylo ticho, nebo se mluvilo o paní učitelce. Třídní tekly slzy a i my jsme neměli daleko do pláče. Hned druhý den ráno jsme se vrátili domů. Na škole už visela černá vlajka, na nástěnce parte.
Už nic nebylo jako dřív. Když jsme pak o rok později dělali závěrečné zkoušky, celá třída jsme se složili a dali jí na hrob krásný věnec, jako poděkování…
Jen málokdy mají zážitky z lyžáků podobně smutný konec. Pamatujete si na své trapasy, večírky bez hranic a jiné zakázané akce, o kterých učitelé nevěděli? Pojďte se nám svěřit na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
