To je ostuda aneb Takhle to vypadá, když malé děti mluví sprostě!

Nemusíte být zrovna domácnost, kde se nejde pro sprosté slovo daleko. Stačí, když vám to sem tam ulítne nebo když to vaše dítě zaslechne po cestě k autu od úplně neznámých lidí. A pak jen koukáte, jak váš špunt, který ještě ani nerozezná zelenou od žluté, promluví jako bodrý chlapík, který u piva hodnotí naši politickou scénu. Své o tom vědí rodiče z následujících příhod.

Co si budeme povídat, řízení – obzvláště ve větších městech – je někdy pořádný nápor na nervy. A i když normálně téměř nikdy sprostě nemluvíte, za volantem vám to prostě ujede. Vy si ulevíte, za chvíli na to zapomenete, ale vaše dítko ne. „Jednou jsme jeli s manželem a ani ne tříletou dcerkou na nákup a zezadu ze sedačky se najednou ozvalo ‚Říděj jako hovada, by se jeden pos..l‘,“ vzpomíná sedmatřicetiletá Jitka s tím, že si přesně vybavuje situaci, kdy tohle její dcerka zaslechla. Bylo to několik týdnů předtím, když se s babičkou a dědečkem vracela z chalupy a dědečka zaskočil pražský mumraj na silnicích v době dopravní špičky.

Podobný zážitek má i jednačtyřicetiletý Filip. Vezl svého ani ne tříletého synka do školky novým autem a chlapeček se rozhodl tatínkovi poradit: „Tati, jeď pomalu, ať nenabouráš. Když nabouráš, budeš mít auto v pr..li.“

V určitém věku mají děti oblíbené hry na nejrůznější profese – kluci třeba na hasiče. A právě na ně si s velkou chutí hraje i čtyřletý Pavlík. Jeho strýček je dobrovolný hasič a často malého synovce bere na nejrůznější hasičské akce. A při jedné z nich byl Pavlík svědkem hovoru dvou hasičů, kteří si povídali, jak zasahovali u požáru. Ve školce pak jen s otevřenými ústy sledovali, když Pavlík, hrající si na hasiče, běhal a křičel: „Ty pí.., to je fajrák!“

Kapitola sama o sobě je hra na maminku a tatínka. „Grilovali jsme s kamarády na zahradě a naše pětiletá Evička si hrála s Davídkem, stejně starým synem našich známých. Vařili, uspávali panenku, ale pak se najednou naše Evka postavila a zařvala na Davídka: ‚No do pr…, to musíte pořád dělat jen bordel, jsem snad nějaká vaše služka?‘ Úplně jsem zkameněla, ale než jsem cokoli stihla udělat, ujal se slova Davídek, který kontroval větou: ‚No jo furt, nebuď jak blbá hysterka‘,“ vzpomíná pětatřicetiletá Jana, maminka Evičky.

Stále dokola doma zpíváte Pec nám spadla nebo Ovčáky či Prší, prší. A vaše dítko to pořád komolí, plete si slova a podobně. A pak mu vtipný dědeček nebo bodrý strýček jednou přezpívá písničku, která do repertoáru předškoláčka moc nepatří, a paměť vaší ratolesti je najednou dokonalá. „Náš kamarád má rád zpěváka Záviše. Jeho písničky rozhodně nejsou vhodné pro děti, ale Kuba se prostě tenkrát neudržel a zazpíval naší čtyřleté Aničce jednu sloku z Cukráře. Vypadala, že ji to vůbec nezaujalo, ale když jsem ji pak asi za dva týdny vyzvedávala ze školky, málem jsem se propadla studem,“ vzpomíná čtyřicetiletá Tereza. Její Andulka totiž stála uprostřed třídy a zpívala: „Cukráři, ty debile, naval laskominu, nebo ti vykropím na držku močovinu.“

Hodně dětí má dneska problémy s výslovností, a tak chodí na logopedii. A cvičit musí i doma. Nebaví je to, nechce se jim. I pětiletý Vojta musel trénovat vyslovování „r“ a měl na to seznam dvojslov, jedním z nich bylo „dráček – mráček“. „Pak byl na víkend u tety a strejdy a měli za úkol každý večer trénovat se seznamem těch dvojslov. Vojta to ale zkoušel, nechtělo se mu, a tak strýček vymyslel, jak mu to cvičení zpříjemnit,“ usmívá se šestatřicetiletá Lucie. Když pak měl její syn na logopedii ukázat, jak už to umí, hrdě začal odříkávat – bohužel tu strýčkovu verzi. Z dráček – mráček byl najednou dráček – srá..k. „Logopedka byla naštěstí moc fajn, smála se a říkala, že z logopedického hlediska se mu ‚r‘ výrazně zlepšilo,“ dodává Lucie.

Také občas řekne vaše dítko nějaké to sprosté slovíčko?