Článek
Když jsme se rozešli, měla jsem potřebu toho poznat co nejvíc. Pár vztahů se staršími mládenci bylo katastrofálních... sice zkušenosti super, ale to jednání... Já, ač mi je 21 let, necítím se na to... pořád ještě chodím do školy, o víkendech jedna party za druhou. I moje povaha je celkem střelená, ulítávám na tancování, na hudbě celkově, miluji smích a zábavu. S takovým třicátníkem to nebylo jednoduché... jeho zvyky, zaběhnutá pravidla jeho bytu, nudní přátelé, kteří řešili jenom práci... I po sexuální stránce celkem zaběhnuté – neříkám, že špatné – zvyky.
Párkrát jsem se pobavila i s mladšími kluky, ale nic vážného. Abych to zhodnotila celkově, poznala jsem kluky od 16 do 35 let. A tak nějak jsem pořád byla radši ve společnosti těch mladších. Ve chvíli, kdy už jsem nedoufala, že nějaký normální kluk existuje, jsem si na jedné akci povídala s mladším bráchou mé kamarádky – zakázané ovoce... věděla jsem, že na svůj věk (16) je vyspělý, ale až tolik?
Je o 5 let mladší, no a co?
Ten večer jsme popíjeli, povídali, pořád se smáli, tancovali... byla to skvělá akce... pak začaly padat polibky a já jsem se jim vůbec nebránila. V hlavě mi běhalo milion otázek, ale přišlo mi to hrozně krásné. Ten víkend jsme celý strávili spolu a v pondělí mi přišla zpráva, kde mi za něj děkoval. Fíha, koukala jsem jak blázen a marně vzpomínala na to, kdy mi někdo děkoval za čas, který se mnou mohl strávit. Celý týden proběhl v komunikace přes PC, jelikož já přes týden bydlím v Praze. V pátek jsem dorazila opět domů a vyrazili jsme ven. Bylo to super. Líbil se mi víc a víc. On totiž měří necelé 2 metry, vlasy má jak prstýnky, velké oči a rty... Poslední večer před mým odjezdem do Prahy jsme spolu strávili celý večer. Rozmazlil mě spoustou krásných slov, nekonečně a něžně mě hladil a líbal.
Pořád si říkám, že jsem se zbláznila, ale asi jsem se zakoukala. Nevím, tyhle pocity jsem zažívala naposledy v 15, jestli vůbec. Jeho sestra je výborná, bere to úplně v pohodě... a to jsem se jí tolik bála :-) Abych pravdu řekla, mám z toho celkem obavu, jsme malé město plné dost hloupých lidí, tak je mi jasné, že tohle nezůstane bez povšimnutí... ale cítím, že mi to za tohle stojí... i kdyby z toho měl být krátký románek, nenechám si ho vzít. Pět let není nic hrozného... a je to jenom číslo.
