Hlavní obsah

Postiženého syna odložila, pak si ho vzala zpět

Foto: Thinkstock

Děti s Downovým syndromem se rodí častěji starším maminkám (ilustrační foto)

Jmenuji se Veronika a spolu s manželem bydlíme třetím rokem v malé vesničce, kde spolu vychováváme dvě krásné děti. Náš životní příběh se začal odehrávat v roce 2007, kdy jsem porodila prvního syna Matýska...

Článek

Bylo mi tehdy pouze 20 let, když jsem zjistila, že čekám s přítelem naše první dítě. Chodila jsem v té době ještě na střední školu. Nebyl to ale žádný problém a všechno hrozně utíkalo. Vše bylo krásně naplánované a já jsem se těšila na každý nový den. Od začátku bylo všechno v naprostém pořádku. Testy a screeningy, které jsem podstoupila, byly výborné, my jsme se vzali a s manželem se moc těšili na naše první miminko.

Dne 10. 5. 2007 jsem porodila syna Matýska. Manžel byl se mnou u porodu, který proběhl hladce. Byli jsme moc šťastni, že malý je na světě, a užívali jsme si první hodiny ve třech. Nebyl žádný problém, jen mi sestřička řekla, že má syn malý výrůstek u levého ouška, ale že to prý není nic hrozného. Po dvou hodinách mě odvezli na pokoj a já se rozloučila s manželem. Ze začátku nám kojení moc nešlo, malý se nechtěl přisát, ale nedělala jsem z toho vědu.

Foto: archiv

Čtenářka Veronika s Matýskem

Všechno prozradil pohled

Ale co se mi přihodilo zvláštního! Když jsem malého kojila, podíval se na mě takovým zvláštním pohledem. Měl očička jakoby „v sloup“, a v tu chvíli jsem se zarazila a říkala jsem si, „vždyť takhle se dívají děti s Downovým syndromem…,“ ale hned jsem na to raději přestala myslet a říkala jsem si, to je přece hloupost… Ale hloupost to bohužel nebyla.

Druhý den po porodu se u mě otevřely dveře a po vizitě za mnou přišel primář dětského oddělení. Sedl si ke mně a řekl mi, že má pro mě špatnou zprávu. A najednou mi sdělil a vlastně i potvrdil, že můj malý Matýsek má Downův syndrom. Byla jsem jak opařená. Nevěřila jsem svým uším. Byl to hrozný šok. Slzy mi tekly proudem a já se nezmohla na nic. Jen jsem seděla sama na posteli a jedinou myšlenkou bylo, jak to říct mému manželovi. Byla jsem na to najednou sama. Říkala jsem si, proč to lékař řekl jen mně samotné? Proč si nás nezavolal oba? Bylo by to přece lepší. Kde je spravedlnost? Tak jsem byla opatrná, nekouřím, nepiju, a najednou tohle… Myslela jsem, že se mi hroutí celý svět. Jako bych volala o pomoc a nikdo mi nedokázal odpovědět na jedinou otázku. K tomu malému ještě zjistili, že má vadu srdíčka, že ji tyto děti často mívají. Když jsem zavolala manželovi, přijel ihned za námi, a já jsem mu řekla tu šokující zprávu. Ale on pořádně nevěděl, o co jde.

Foto: archiv

Matýsek žije skoro stejný život jako ostatní děti

Ústav, řešení pro mladé

U primářky genetického oddělení jsme strávili přes dvě hodiny. Snažila se nám vysvětlit, že malý má tu nejtěžší formu postižení a má nakažené všechny zdravé buňky, takže bude nevzdělavatelný a bude mít i tu horší formu mentálního postižení. A tak nám dala telefonní číslo na kojenecký ústav. Řekla nám, ať ho tam dáme, že jsme mladí a můžeme mít ještě spousty dětí, že takhle mladí rodiče se přece nemohou upoutat na 24 hodin péče o postižené dítě a málokterá rodina si tyto děti nechává doma. Převážně jsou všechny v ústavech.

Byli jsme z toho s manželem zdrceni. Celou dobu jsem jenom brečela a říkala jsem si, vždyť je tak krásný a není na něm nic vidět! A ona pořád, že to všechno přijde, že bych to poznala časem. Šli jsme od ní naprosto psychicky na dně. Manžel z toho byl také úplně zhroucený a poprvé v životě jsem ho viděla brečet. Sedli jsme si do auta a nebyli jsme schopni ani odjet. Jen jsme plakali a přemýšleli co dál. Po příjezdu domů mi manžel dal to číslo do ústavu a řekl mi to, co ta lékařka: „Čím dříve to uděláme, tím méně to bude pro nás bolestivější.“ A tak jsem to udělala. Zavolala jsem tam a řekla, že syna příští den přivezeme. Byly to ty nejkrutější chvíle v našich životech.

Návštěvy co nejčastěji

Za Matýskem jsem často jezdila, protože ten pocit, že ho nemám u sebe, byl k nepřežití. Hrozně se mi po malém stýskalo. Po nějaké době jsme najeli na určitý režim a Matýska jsme si začali brát domů na návštěvy. Ze začátku to bylo nepravidelné, a po nějaké době, jak rostl, se intervaly návštěv zmenšily a my si ho brali domů vždy na týden nebo 14 dní. Pak byl týden tam, a pak zase doma. A jak Matěj rostl a začínal mít rozum, postupem si uvědomoval, kde je „doma" a kde je „v ústavu". Po každém příjezdu do ústavu z návštěvy hrozně plakal a natahoval ruce, že chce k nám. A to začalo být velice psychicky náročné. Postupem času jsme viděli, že to s ním není tak hrozné, jak nám ze začátku říkali, a rozhodli jsme se ho vzít po roce nastálo domů.

Domov je jen jeden

Když jsme si Matýska přivedli domů, na světě už byl jeho malý bráška Kubíček. Ze začátku to bylo trošku těžké, než jsem najela na nějaký režim a vše skloubila dohromady. Matýsek začal chodit později než Kuba. Takže jsem je měla opravdu jako dvojčátka. Ale vše jsme to zvládli a jsem moc ráda, že ho máme doma. Jinak bych si to ani nedokázala představit. No a dnes jsou už Máťovi 4 roky a Kubíkovi 3. Matýsek chodí od září 2010 do běžné mateřské školy tady u nás na vesnici a musím říct, že je opravdu moc spokojený. Má u sebe asistentku, která na něho spíš jen dohlíží, protože on je odmalička hrozně moc šikovný kluk. Vždycky se moc snažil, a díky Kubíkovi se naučil spoustu věcí. Je to takový jeho velký bráška, který ho učí, pomáhá mu a táhne ho hrozně dopředu.

S Matýskem chodím na canisterapii, na logopedii, kde se učí mluvit, takže máme velice pestrý, a hlavně normální život. Nijak se nelišíme od ostatních rodin a já se cítím hrozně šťastná a spokojená maminka, protože Matýsek nám dává tolik lásky a tolik energie!

Mezi kluky neděláme žádné rozdíly, vše se snažíme dělat rovnou měrou. Všude ho s sebou bereme, děláme výlety, a dokonce byl letos na školním výletě se školkou v zoologické zahradě!

Takže maminky, pokud máte podobný příběh jako my, nevěste hlavu, a dejte na hlas svého srdce! Protože žádný lékař vám nemůže říct, jaké vaše dítě bude. To neví nikdo, jak se bude vyvíjet. Kde se toho nejvíc naučí? Kdo jim dá nejvíce lásky? No přece my, rodiče. Oni to všechno doženou, jen potřebují více času...

Autorka: Verča

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama