Článek
S manželem jsme byli asi osudová láska. Známe se od mých 18 let, chodili jsme spolu, jenže pak se naše cesty rozešly. Po letech jsme se opět náhodou potkali, ovšem byli jsme oba zadaní – on ženatý, já vdaná. Jak to tak bývá, láska byla mocnější než rozum, a tak jsme se oba rozvedli, jen abychom byli spolu. Manželství bylo vcelku spokojené, samozřejmě byly i krušné chvíle, neměli jsme peníze, manžel byl několikrát bez práce, pak se mu přihodily vážné úrazy...
Kvůli manželovi jsem dva roky nemluvila se svými rodiči, neboť nesouhlasili s tím, abych s takovým člověkem žila. Věděli o něm jen samé nehezké věci. Postupně se s tím ale začali smiřovat. Manžel byl vychováván doma bez lásky, a tak k tomu přistupoval i v žití se mnou. Mně to tak strašně moc vadilo, neuměl dát najevo city, málokdy mi dokázal říci, že mě miluje, že mi to sluší, že je rád, že mě má.
Spíš jsem slyšela jen, že jsem tlustá a že mohu být ráda, že mám jeho, protože nikdo jiný by mě nechtěl. Před našimi známými mě neustále ponižoval, ztrapňoval, zesměšňoval, připadala jsem si jako největší ohava a onuce. Absolutně jsem neměla žádné sebevědomí. Nevážila jsem si sama sebe a přišla jsem si opravdu jen jako služka.
A pak se stalo to, že jsem náhodou na internetu potkala jiného muže. Nejdříve jsme si jen psali, pak jsme se domluvili na kafe. Párkrát jsme se sešli a já se zase začala cítit jako žena, která je žádoucí, o kterou někdo stojí, komu se líbím, kdo mi lichotí. Byla jsem jako v sedmém nebi, ale byla jsem pořád nohama na zemi.
Budu ho vídat i s jeho rodinouFoto: Thinkstock
Věděla jsem, že bych manželovi nemohla být nikdy nevěrná. Manžel začal něco tušit, naboural se mi do e-mailové schránky a vše si přečetl. Vím, že to pro něho muselo být zlé, muselo ho to ranit, ale když jsme si to vyříkali, sám uznal, že na tom měl taky svůj podíl, protože se ke mně nechoval hezky. Řekli jsme si, že uděláme tlustou čáru a pojedeme dál. Manžel se změnil, jenže ani to mu nevydrželo dlouho. Pak došlo k tomu, co by mě ani v nejmenším nenapadlo, po 9 měsících od této události mi manžel oznámil, že chce odejít. Nechápala jsem to, byla jsem v šoku.
Řekl mi, že celou dobu na to nedokázal zapomenout a že to má pořád v hlavě. A místo toho, aby se mi svěřil, chodil si vylévat srdíčko k naší společné kamarádce a ta toho patřičně využila. Nepomohly prosby, pláč, prostě nic, nikdy v životě jsem se kvůli žádnému chlapovi takovým způsobem neponížila.
Nyní jsme rozvedeni, on žije s tou kamarádkou a dokonce s ní čeká i dítě, přitom když jsme se spolu bavili o dítěti, ani jeden z nás se na to jak psychicky, tak fyzicky necítil. Říkali jsme si, jak si budeme užívat, že budeme cestovat a teď je všechno jinak. Nejhorší je, že bydlí ve stejném městě jako já. Ona pracuje pod stejným vedením jako já, je to šílené. Chodí na místa, kam jsme chodili spolu. Mám v hlavě pořád myšlenky, co si asi říkají lidé, když nás znali jako nerozlučnou dvojku. Ty myšlenky jsou hrozné, vůbec se jich nemohu zbavit. Mám v sobě i určitý pocit viny, i když vím, že na všechno musí být dva, ale jsou tam pořád ty otázky, co kdyby...
