Hlavní obsah

Marcela Březinová: Smrt manžela přežila díky dětem!

Foto: Isifa

Marcela Březinová letos slaví třicet let na scéně

Morbidní titulky, pod kterými před několika týdny vstoupila po delší době na titulní stránky periodik, byly sice bohužel pravdivé, ale deformovaly skutečnost. Při pohledu na tragicky ovdovělou Marcelu Březinovou jako by vybledly všechny aktivity zpěvačky, která letos slaví třicet let na scéně.

Článek

Zřejmě asi jen ty uhodneš, proč ti na úvod kladu otázku, kterou jako bych byl zralý na blázinec: Jak bys naložila s Muammarem Kaddáfím?

„Protože jsem zažila jeho nástup k moci. Přijela jsem do Libye v roce 1968, kdy tam ještě vládl král Idris. Tatínka zubaře tam na soukromou kliniku vyslala Polytechna, maminka byla chvíli v domácnosti a později pracovala u ČSA, jako ostatně celý život. Že tam mají krále, to mě zaujalo, jinak jsem jako malé dítě samozřejmě o politice nevěděla nic. Taky mi bylo líto italských obchodníků, kteří se po převratu museli odstěhovat, a já přišla o hračkářství i o výtečnou zmrzlinu, kterou prodávali.“

Chodila jsi tam do anglické klášterní školy. Čeho jsi tam posbírala víc – angličtiny, nebo klášterních mravů?

„Rozhodně angličtiny. Byla to sice násilná, ale pro mě naprosto přijatelná forma. Taky jsem se ji učila v raném věku, kdy pro to má člověk lepší dispozice a nemá ostych mluvit, já měla navíc předpoklady umocněné díky hudebnímu sluchu. Co se mravů týče, už přechod z komunistické školy někam, kde tě učí jeptišky, je jako přílet na Mars. Měla jsem možnost zpívat v kostele! Chodila jsem do třídy se směsicí národností i barev pleti, s Francouzi, Italy, Japonci, Angličany. Další let na jinou planetu ovšem proběhl, když jsme se vrátili zase zpátky. I arabštinu, kterou jsem se tam ve čtené i psané podobě naučila, jsem tady zapomněla. Ale za to nejspíš nemůžou komunisti, nýbrž nevyzpytatelné funkce mozkových hemisfér. A dodnes, kdykoli se dostanu do arabsky mluvícího světa, nasaju tamní vůni a jako bych se zvláštním způsobem vrátila do dětství. Ornamentální kaligrafii jejich písma dodnes obdivuju, i když přečíst už ho nedokážu.“

Foto: Isifa

Marcela Březinová se svým manželem, hudebníkem a režisérem Zdeňkem Švarcem

Abychom tedy pomstili zmrzlináře, krvelačně a asi ne moc taktně se zeptám: dala bys Kaddáfího pověsit?

„No promiň! Ne, já po všem, co mě v životě potkalo, víc a víc věřím na to, že věci, které se mají stát, se stanou. Náhody neexistují a dráhu osudu stejně nevychýlíš.“

To byla jen zkouška, zda lze, jak se říká, mluvit v domě oběšencově o provaze. Zdá se, že ano. Kdy to bylo naposledy, bohužel víme z nedávných novinových titulků, ale kdy ses poprvé natvrdo setkala se smrtí?

„Poprvé jsem se natvrdo setkala se smrtí, když mi zemřela maminka. Oběsila se. Zvláštní, nemyslíš? Na začátku kariéry maminka a teď, když zrovna slavím třicet let na scéně, prožiju obdobnou situaci s manželem. Nelze jinak než ptát se nahoru, osudu, co mi tím chce říct. Já totiž skutečně nevěřím na náhodou, nýbrž na to, že věci se vyvíjejí tak, jak je jim souzeno. A tak na to chci přijít. A protože si myslím, že jsem vnímavá na podprahové signály, věřím, že jednou mi to osud nějakým způsobem vysvětlí.“

Takže jsi s prominutím už ostřílený hráč se smrtí…

„Paradoxně ano. Což ale neznamená, že se s ní snáz vyrovnávám. Můžou ti donekonečna opakovat, že je to přirozený vývoj, ale smrt blízkého člověka jako přirozený vývoj prostě brát nejde.“

Postoje k smrti mohou být všelijaké – strach, zájem, nadhled, smířenost. Jaký sis vypěstovala ty?

„Řekla bych, že logický vzhledem k tomu, že mám dvě děti. Připomínám si v té souvislosti větu z filmu a knihy Hodiny: ‚Klid nikdy nenajdeš tím, že se vyhneš životu.‛ Na smrt myslím z hlediska toho, jaký smutek způsobím v srdcích svých nejbližších. A v tom směru mám obavy. Protože už to znám, vím, jak hluboký ten zármutek může být. Bojím se i toho, abych nebyla nějak nemocná a blízkým na obtíž.“

Foto: Isifa

S kolegy na tiskové konferenci k 13. ročníku benefičního koncertu Noc s hvězdami na hradě Houska

Jak se cítíš jako zachovalá, asi ještě žádoucí vdova?

„Abych se přiznala, mně to celé ještě úplně nedokleplo. Jistěže člověk funguje, musí, v prvních chvílích v jakési bublině, a potom tak nějak mechanicky. Jsem vděčná za možnost být mezi přáteli, dělat to, co mě baví, tedy hudbu… Právě vychází OK BAND XXX, který jako by mě vrátil do mládí, a já se takovýchto pocitů teď křečovitě chytám, a i jinak mám naštěstí tolik práce, že není čas začít se šťourat ve smutku, ale… Pocit je to stejně divnej.“

Pojďme do projasněnějších sfér. OK Band… Věčné comebacky a zase útlumy činnosti, už je ani nespočítám. Návrat zase jen na jedno album, na sérii koncertů k třicátému výročí?

„On tu tak s námi celou tu dobu je a taky není… I když má útlum a já zpívám jen za sebe, stejně mám v repertoáru věci OK Bandu. Stal se pro mě takovou růží z Jericha. Když ji zaléváš, rozvine se, když ne, tak se schoulí, jakoby uvadne, ale žije dál. Moc se na koncerty těším. Ale ráda svou hudbu obohacuju i jinými styly – trochu jazzu, trochu swingu, šanson –, a tak mi tenhle přerušovaný model vlastně vyhovuje.“

Třicet let na scéně! To bývala výsada Karla Gotta a trochu jsme se tomu smáli. Jak to neseš?

„Velmi statečně. Když mi to Vladimír (Marcelin vydavatel, Vladimír Kočandrle, pozn. aut.) zavolal, polilo mě horko a nechtěla jsem tomu věřit. Člověk si to prostě v dennodenním shonu neuvědomí. Ale jinak – vždyť je to úžasný, ne? Když navíc zjistíš, jak mi došlo teď, kdy jsme na best album natáčeli tři nové věci, že niterné spojení s kapelou pořád funguje, že mě i ty staré pecky stále oslovují, dovedlo mě to k přesvědčení, že na tom přece asi něco musí být.“

Možná pro pamětníky. Co pro generaci tvé šestnáctileté dcery konzervatoristky?

„Ona je velmi kritická, a to i k mé starší hudbě. Ale když jsem jí pustila Chanson d´amour, pilotní singl toho alba, byla u vytržení: Teda mami, ta diskoška… teda jako fakt dobrý! Prý jsem ji tím vyloženě překvapila. A věř mi, že kdyby to bylo jinak, na férovku by mi to řekla.“

Foto: Isifa

Na své děti je jako máma pyšná

Chtělo by to v mezidobí i nějaké vlastní album, jenže kde nic, tu nic.

„Na nové desce jsem v uplynulém čase pomalu pracovala s manželem. Bohužel zůstala nedokončená, a co s ní dál, zatím nevím, protože momentálně je pro mě obtížné si to i jen pustit. Neutíkám však od rozdělané práce… Jak se stále prolíná jedno s druhým, teď žiju OK Bandem a v mezidobích nepřestávám koncertovat – ať už na half-playback, s kytaristou nebo v komorním triu.“

A taky učíš na Mezinárodní konzervatoři. Víš, co se říkávalo? Kdo věc umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji učí…

„Taky se říkávalo Se Sovětským svazem na věčné časy… Doba se holt změnila, zvykni si na to. Já si naopak myslím, že by měli učit také lidé, kteří působí aktivně na scéně. Ti, kteří si udržují kontakt s vývojem. Vedu oddělení populárního zpěvu a učím interpretaci, a proto musím stále sledovat, co je nového, co takzvaně frčí, a nějak se k tomu vymezit. Takže se tím vlastně učím i já.“

Neříkej mi, že padesátnice poučuje o trendech v pop music šestnáctileté, kteří žijou Lady Gagou…

„No právě! Zrovna Lady Gaga! Tu jsem si samozřejmě musela objevit, ze začátku jsem ji moc nebrala, další klon Madonny, říkala jsem si, ale dnes ji miluju. Když si pustíš její živé vystoupení, to je taková muzikantka! Třeba jedno z posledních, z předávání nějakých cen, kde je za kluka, vypadá jako mladý Elvis Presley, to mě úplně rozsekalo. Písnička se jmenuje You And I, ona zpívá živě, tančí a sólo na kytaru tam zahraje Brian May. To se to učí!“

Takže Annie Lennox je odsunuta do stínu?

„To samozřejmě ne. To bude moje věčná láska se vším, co dělala a dělá. A to si piš, že i tu studentům vnutím, i Billie Holiday, protože to musejí znát, bez kontextu se interpretace učit nedá. Aby, až jednou budou na scéně, věci jen neodzpívávali, ale aby je odžili. Nabídku učit jsem přijala mimo jiné i z pocitu, že zatímco dříve jsme rozeznali Vondráčkovou od Kubišové a ty zase od Přenosilové a Gotta od Matušky i od Černocha, dnes to začíná připomínat pásovou výrobu sice dobrých, ale téměř neodlišitelných interpretů.“

Maminku, která miluje Lady Gagu, by mohl tvým dětem závidět leckterý adolescent. Stíháš s nimi držet krok i jinak?

„Já sama jsem byla vychována dost přísně. Táta, výborný člověk, skvělý zubař, muzikant, uplatňoval až despotické prvky. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Tím se nic v rodině nevyřeší. Sama vím, že jsem se rodičům bála cokoli říct a raději jsem šla za kamarádkou. Takže jsem doma nasadila právě kamarádský model. Je to tak lepší. Zrovna v té šílené situaci, která nás postihla, se to krásně ověřilo. Říkali mi, že v takových případech mohou nadejít dvě varianty: buď se rodina vzájemně odcizí, jednotlivci se zablokují, nebo se semknou. My naštěstí patříme k té druhé skupině.“

ynezorPumanzeSaNyknalC