Hlavní obsah

Marta Kubišová: Václava jsem oplakala. Ale ne veřejně

Foto: Isifa

Marta Kubišová je jedním ze vzorů mladých zpěvaček

Když jsem jí telefonoval s žádostí o rozhovor, zrovna vařila. Když jsme se sešli u kávy a cigarety, kterou já si už odpírám, povídali jsme si nějakou chvíli o zdraví. Docela normální paní, milá, vstřícná, přátelská, nehvězdná, tak při každém setkání působí Marta Kubišová.

Článek

Díval jsem se na výčet vystoupení na vašich webovkách a přijde mi, že jste trochu polevila. Zdá se mi to, nebo je to tak?

„My tam uvádíme jen taková vystoupení, na která lze sehnat vstupenky, tedy vynecháváme různá natáčení a zadaná představení. Ale je pravda, že jsem trochu polevila. O prázdninách mi ,spadl řetěz' a ještě se mi ho nepodařilo úplně nahodit. Podepsaly se na tom značnou měrou i různé lékařské procedury, které jsem absolvovala. Teprve v posledních pár dnech se konečně zase začínám poznávat.“

Napadlo mě, jestli to není pozvolná příprava na přechod na odpočinek, na penzi. V té už ostatně asi jste, že?

„Už deset let. Tehdy, v šedesáti, si mě zavolali z ČSSZ a ptali se mě, jestli nechci jít do penze. Já se zeptala, jestli musím, a oni na to, že by to bylo žádoucí, a tak jsem se po řadě úředních úkonů stala důchodkyní. A kdybych to uměla, stáhnout se, tak by se to tak dalo vykládat. Jenže já když chvíli nuceně nic nedělám, začnu mít výčitky svědomí.“

Kolik vám vyměřili důchod, není-li to příliš intimní otázka?

„Teď beru jedenáct tisíc, ale začínala jsem na osmi.“

Nezdáte se jako typ člověka, který honí peníze, kde se dá.

„Honím jenom tolik, kolik je potřeba. Jenže loni jsem musela zprivatizovat dva byty, svůj a dceřin, a to byl nečekaný, a hlavně velký výdaj. Půjčila jsem si na to, ale už to mám splacené.“

Takže kdybyste bývala nevyhrála finanční soudní spor s kolegyní Vondráčkovou, byl by to asi nepříjemný zásah do rozpočtu.

„To určitě ano, ale na to už měli kolegové vymyšlený recept. Uspořádali by koncert, kde by na mě tu částku vybrali.“

Foto: Isifa

Marta Kubišová oslaví životní jubileum i se svojí dcerou

Jak se těšíte na letošní významné kulatiny?

„Už z toho začínám mít těžkou hlavu.“

Jakpak to?

„Obávám se, aby toho na mě nebylo moc. Když jsem loni viděla Marušku Rottrovou, jak s ní smýkali od čerta k ďáblu, až nakonec málem nedokončila koncertní šňůru, řekla jsem si ,tak takhle teda ne'. To se určitě musí podepsat i na zdravotním stavu. To moje jubileum spadá na konec roku a pro mě už tak je každoročně listopad a prosinec nejvypjatější období v roce, bez sobot, bez nedělí. A já když jednou za týden nemám ,pyžámkový den', tak jsem z toho špatná.“

Pyžámkový den?

„To znamená, že když venčím, tak džíny prostě jen natáhnu na pyžamo a jdu.“

Jak jinak na to hledíte? Sedmdesát, to už je dost vysoké číslo, že?

„Abych vám pravdu řekla, tak jsem v nepřetržitém údivu. Protože mám ještě ve velice živé paměti, jak jsem si v patnácti říkala: Kéž by mi už bylo osmnáct! A na lidi kolem třicítky jsem koukala téměř jako na přestárlé. Všichni kolem mě byli ohromně dospělí a já si připadala pořád jako dítě.“

Jako by to bylo včera, viďte?

„Právě. Ale já jsem přišla na to, že za ten pocit může těch dvacet let, co mi v kariéře schází. Teď sice už zase přes dvacet let zpívám, tak se to vyrovnalo, ale pořád jako by převažovaly roky, které jsem prožila takříkajíc jako civil, protože ta první kariéra, v šedesátých letech, byla hrozně krátká, a především rychlá. Stejně staré nebo i mladší kolegyně slaví už čtyřicet i padesát let na scéně.“

Pociťujete ten věk?

„Mně je nejlíp na jevišti, kde mě nikdo netahá za šosy, nehoní mě, neúkoluje, netelefonuje mi. To jsou ale pouhé dvě hodiny. Do té doby kňučím a fňukám a potom zase.“

A do toho ještě rozmanité odcházení, které jako by loni vypuklo s obzvláštní silou. Nejdříve Jiří Dienstbier, potom Magor Jirous a nakonec…

„Nakonec i Václav. To byla opravdu taková ,třešínka' na tom mém listopadovém a prosincovém období. S Plastiky jsme si přece jen tak blízcí nebyli, já ani nevěděla, že Magor působí v Praze, myslela jsem, že si básní ve Staré Říši, a on zatím úřadoval prý na Smíchovském nádraží. Ale i tak jsme si už nějakou dobu, vždycky když jsme se opět sešli ve Strašnickém krematoriu, říkali, že by se snad vyplatilo pronajmout si tam někde byt, abychom to měli na ta naše setkání blíž.“

Foto: Isifa

Největší popularitu jí přinesli Golden Kids

Oplakala jste Václava Havla?

„Oplakala, ale ne na veřejnosti. Bylo mi to hrozně líto. Ale snažila jsem si to nepřipouštět. Jako že se to prostě nestalo. To se mi při opravdu velkých ranách někdy daří. Když mi umřela maminka, u které jsem ještě dvě hodiny předtím byla, vůbec jsem si to nepřipouštěla. Totéž, když mi na Plzeňské ulici přejeli psa. Zhluboka dýchat, nevnímat tu ránu. Zavřít se do takového sloupce, kde na vás nic nedoléhá, a pouze mechanicky konat. To je dobrý sebeobranný systém.“

Zdá se, že s výměnou na mocenských postech nejste příliš spokojena. Proto jste se připojila k iniciativě Vyměňte politiky?

„Podpořila jsem v tomhle případě více méně symbolicky iniciativu mladých lidí. Jinak si myslím, že případná akce je už na nich. Mám dojem, že my už jsme vykonali, co jsme měli. Jediné, co bych já osobně ještě ráda v tomto smyslu udělala, je kniha. Vlastní kniha, kterou bych napsala opravdu já, bez pomoci redaktora nebo spoluautora, což většinou končí v mnohém jen napůl vyřčenými věcmi. V té knize bych sama za sebe autenticky popsala, jak jsem vnímala události, kterými šel můj život. Ještě pořád hledám, jak k té knize přistoupit, už jsem několikrát byla odhodlaná se do ní pustit, ale prozatím ji vždycky něco aktuálnějšího odsunulo.“

Když už jsme u knih: četla jste Tajnou knihu Ireny Obermannové?

„Nečetla, jen jsem o ní slyšela.“

Skandál, který se kolem ní rozpoutal, vám jistě neunikl. Co jste mu říkala?

„Z toho, co mi pár lidí řeklo, usuzuji, že se jedná o krajně nešťastnou událost.“

Vy jste Václava Havla znala dlouho a dobře. Nepřipouštíte v tomto případě ani na chviličku možnost, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu?

„Ne. Vůbec mi to k němu nesedí. On byl své ženě vždycky věrný. Olze úplně bez debaty, ta byla pilířem jeho života. A když se někdy platonicky zakoukal do jiné ženy, tak to na sebe prozradil. Jsem přesvědčená, že to Václava muselo hodně ranit. Ale z druhé strany se mi zdá, že to oba, on i Dáša, zvládli poměrně dobře.“

Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, na otázky ohledně soudního sporu s Helenou Vondráčkovou jste odmítala odpovídat ve strachu, že by vás protistrana mohla za neuvážený výrok žalovat. Pominula už ta situace, nebo trvá stále?

„Trvá stále. A vlastně ještě posílila, protože, jak asi víte, právě za jeden takový neprozřetelný výrok, vyřknutý ve spěchu a bez přípravy na otázku rozhlasového reportéra, jsem dostala soudem nařízenou omluvu.“

Která skutečně už éterem proběhla. Neodvolala jste se?

„Moji právníci to ,nevydejchali' a dovolali se k Ústavnímu soudu, kde to teď bude nějakou dobu trvat, ale já tu omluvu v rádiu musela odříkat. Naopak protistrana se dovolává ve věci té finanční částky, jednoho milionu tří set tisíc korun, k Nejvyššímu soudu.“

Kdybych vám teď dal možnost položit jí jednu jedinou otázku, na co byste se jí zeptala?

„Na nic. Ale to není žádná póza.“

ynezorPumanzeSaNyknalC