Hlavní obsah

Martin Veselovský: Jsem vztekloun!

Foto: rozhlas.cz

Publicistika je pro Martina nejen prací, ale i koníčkem

Moderátor Martin Veselovský, kterého můžete znát třeba z pořadu Události komentáře nebo z rozhlasového pořadu Dvacet minut Radiožurnálu, je šťastný muž. Má krásné dvě dcery, milující ženu a práci, která ho baví. Jen to kolo mu chybí. Co ještě na sebe prozradil?

Článek

Jednou z prvních věcí, které mě zajímaly, bylo, proč Martin nedodělal filosofickou fakultu.

Je to prosté. Začal jsem dělat v rádiu, a po 7. semestru jsem si najednou nedokázal představit, že se dokážu uživit jako historik. Zjistil jsem, že se můžu daleko líp uživit v rádiu. Zpětně viděno, to nebylo úplně nejlepší rozhodnutí v mém životě, ale to se nedá nic dělat.

Takže jste vždycky nechtěl být moderátorem?

Rozhodně ne. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Do rádia do Hlasu Ameriky (jako zprávař) jsem se dostal úplně náhodou, protože jsem neměl na vejšce peníze, a tak jsem si tím přivydělával. Dělal jsem do té doby rukama a neneslo to tolik, co jsem si představoval. Ono kopat někde příkopy pro kabely v desetistupňovém mrazu nebylo to pravé. Vůbec mám pocit, že s mou kariérou to byla často věc náhody – třeba na gymplu jsem seděl ve třídě, kde se rozdávaly přihlášky na leteckou akademii v Košicích a já jsem byl kousíček od podpisu. Letadla jsou moje velké hobby a byla velká šance, že projdu všemi náročnými testy. Nakonec do třídy přišel mladý pilot, který už měl akademii za sebou a přesvědčoval nás, abychom to nepodepisovali, že je to děs. To mě zviklalo.

Vrátím se k vaší současné práci moderátora publicistických pořadů, je těžké udržet si odstup od vlastního názoru?

Přijde na to. Jsou témata, která máte zažraná pod kůží, máte na ně svůj názor stejný jako třeba vaše rodina a okolí. Tehdy je třeba se kousnout a být nestranný. Je to ale otázka cviku. Nic jiného vám ani nezbývá, protože jakkoli postavenou otázkou, ve které je vsunutý osobní názor, si koledujete od zdatnějšího respondenta rozhovoru, že vám naznačí, jak se to vlastně chováte.

Co by se podle vás měli naši politici naučit?

Nebrat si otázky osobně! Jen málokdo dokáže odpovědět tak, aby si to nebral osobně. Takového politika u nás až na dvě tři výjimky snad neznám.

Našel by se důvod, pro který byste byl schopný opustit zpravodajství?

Určitě by se nějaký našel. Záleží na okolnostech. Třeba moje žena teď pracuje jen málo, ale kdyby se chtěla realizovat v práci, není vyloučené, že bych z toho pak vypadl a dělal něco jiného. Ne, že bych na své práci nelpěl, ale tohle si třeba jako důvod dovedu představit.

Foto: Archiv M. Veselovského

Martin Veselovský se svými dcerami

Jsem ráda, že jste zmínil svou ženu. Říká se, že si vybíráme partnery podle rodičovských vzorů, bylo to tak i u vás?

Asi ne. Moje žena se od mojí maminky liší téměř ve všem, co bych dokázal porovnat. (smích)

Jak jste se vlastně seznámili a kdo byl aktivnější při svádění?

My jsme se znali už dlouho před tím, protože jsme spolu dělali v rádiu na Evropě 2. Musím říct, že aktivnější byla v první fázi moje žena. V té druhé zase spíš já.

Máte doma rozdělené role či úkoly?

Já ráno vstávám s holkama a chodím s nimi do školky. (smích) Jinak nemáme.

Nikdo není ten hodný a ten zlý?

Aha, takhle jste to myslela. No já jsem ten přísnější, protože si myslím, že děti musí být v lajně víc, než je asi třeba. A Monika dosáhne stejných výsledků jako já tvrdým tlakem, jen ona to dosáhne domluvou. Myslím si ale, že to není úplně zásadní, protože naše dcery z toho mají srandu a na různých místech s oblibou baví druhé tím, že tvrdí: Tatínek se musí vždycky ráno naštvat, aby mohl fungovat. Myslím si, že to ještě pořád není žádná katastrofa, když to berou takhle.

Jak zvládáte roli otce?

To je dobrá otázka, ale možná ne na mě, to jste se měla zeptat mých dcer Rózy a Viktorie. Ale v podstatě pořád mám pocit, že jsem měl věci udělat jinak nebo vyřešit jiným způsobem. Jsem pochybující člověk (opravdu moc) a bohužel se úzkostlivě snažím ve výchově neopakovat například chyby mých rodičů, které jsem rozpoznal časem, což je samozřejmě cesta do pekla. Ale naše dcery žijí, nikdy se jim nic nestalo, v rodině je klid, na dveře nám neklepe sociálka, takže to vypadá, že to zatím zvládáme. (smích)

Foto: Archiv M. Veselovského

Martinovou ženou je Monika Valentová

Chováte se k oběma dcerám stejně, jste spravedlivý?

No snažím se o to. Nestejný přístup ale nějaký je, protože holky jsou v různém věku. Róze je 7 a Viktorii jsou 3, a když je vzteklá, jako že často je, tak někdy klademe větší nárok na Rózu, aby situaci ona uklidnila, což je jasně v její neprospěch. Ale doufám, že to zmizí, až budou o něco starší. Jinak si myslím, že lásku dělíme rovným dílem.

Takže rodina stejně jako práce vám pravděpodobně zabere hodně času. Najde se nějaké volno i pro vaše koníčky?

Snažím se i přes to všechno hodně jezdit na kole, což po narození dcer trochu opadlo, ale stále věřím, že se vrátím k závodění, k maratonům. Ale teď není čas trénovat a bez toho to nemá smysl dělat. Naposledy jsem jel něco delšího asi před 4 lety. Alespoň se tedy snažím jezdit s holkama, což už docela funguje.

Foto: rozhlas.cz

V otázkách politiky musí být moderátor nestranný

Když je den „blbec", co vás dokáže nastartovat k výkonu?

K práci se startovat nepotřebuju, je to můj koníček. Ale obecně jsou pro mě startující krizové okamžiky. Ty jsou pro mě motivující. Jako extrémní příklad můžu uvést den asi před třemi lety, kdy se mnou nic moc nebylo a nebyl jsem ve své kůži. Pak žena omylem zapálila vánoční stromeček a skoro jsme vyhořeli a já jsem byl najednou neuvěřitelně pozitivně nabitej. Byl jsem rád, že jsme nepodpálili celý barák, že jsem zachránil těhotnou ženu a dceru a oheň jsem uhasil dřív než přijeli hasiči. Tak takové případy jsem měl na mysli. (úsměv)

Máte nějaké zlozvyky?

Spoustu. Jsem vzteklej! Bojuju s tím, což je potom pro to okolí ještě nepříjemnější.

Napadá mě ještě, kdybyste na světě mohl cokoli změnit, co by to bylo?

Vy mi tedy dáváte. To je těžká otázka. Ale vzhledem k tomu, že mám malé děti, tak od doby, co je mám, jsem háklivý na to, když se něco děje právě malým dětem. Okamžitě se mi to spojuje s mýma holkama. Takže by bylo hezké, kdyby se dalo něco udělat na ochranu malých dětí, protože jsou tak bezbranné a mě osobně to zasahuje mnohem víc, než kdy jindy.

Věřím, že si tuhle myšlenku vezme někdo k srdci. Ať se vám v životě daří. Díky za rozhovor.

ynezorPumanzeSaNyknalC