Hlavní obsah

Matěj Ruppert o rozvodu: Svatbu jsem uspěchal

Foto: Isifa

Matěj Ruppert je fenomenální zpěvák a rozený tahoun, co nezkazí žádnou legraci

Na žádost o rozhovor přistoupil zpěvák skupiny Monkey Business Matěj Ruppert ochotně a bezvýhradně, čímž v mých očích už poněkolikáté popřel svou image přidrzle sebevědomého hejska. Ještě chvíli před naší schůzkou venčil ve smíchovských ulicích psa jako spořádaný taťka od rodiny a krátce po ní uháněl na sraz s maminkou a bratrem.

Článek

Sledoval jsem tě nedávno na jednom křtu, kam jsi se přišel jen podívat, jak s tebou bulvární fotografové posunovali jako s cvičeným medvědem. Ty jsi jim byl po vůli a já se v duchu ptal: To musí? Chce? Baví ho to? Štve? Bere to jako investici do popularity?

„Dělat to jistě nemusím. Takové akce v zásadě nevyhledávám, ale když už se někde vyskytnu, nevidím důvod, proč těm lidem znemožňovat práci. Jsem v takových situacích prostě vstřícný. Zřejmě to patří k mé možná až přespříliš dobrotivé výchově.“

Tak to prrr! Dobrotivé výchově? Tím myslíš třeba to, jak jsi paní učitelce, vlastně tehdy ještě soudružce učitelce, řekl, že je kráva?

„Ne, to bylo jinak. Já to řekl o ní, ale jí do očí. Ve třetí osobě. Ale to nebylo pěkné, připouštím, a jestli ještě žije, tak se jí touto cestou omlouvám.“

Možná teď umře radostí. Ale to je znak dobré výchovy?

„To je znak něčeho jiného. V dětství jsem trpěl takzvanou lehkou mozkovou dysfunkcí, dětskou vývojovou vadou, která se s věkem upravuje. Od ní se odvíjely určité kázeňské problémy. Ale nerozbíjel jsem každému hubu na potkání, nezapaloval učitelkám katedry, nepobodal jsem spolužáka. Nebylo to nic nestandardního, co by vybočovalo z rámce běžných lumpáren. Býval jsem dost drzý a nenechával si moc věcí líbit. Když jsme měli ve škole nějaké státotvorné shromáždění, bylo nám řečeno, že v první řadě smějí stát jen pionýři v krojích. To já nebyl, já je nenáviděl, ale do první řady jsem se tlačil, protože jsem to považoval za diskriminaci a taky jsem jim to chtěl narušit. Když nás členili ve třídě do skupin a mě dali do jiné než mého nejlepšího kamaráda, domáhal jsem se zdůvodnění. Dnes už ho znám a znal jsem ho asi i tehdy – prostě bychom dohromady dělali dvojnásobný bordel –, ale já chtěl znát důvod, který mi učitelka nebyla ochotna sdělit.“

Foto: Isifa

Matěj Ruppert s přítelkyní

Drzost ti z očí sice ještě trochu kouká, ale jak tě tak už pár let sleduju, hejskovstvím a floutkovstvím asi maskuješ něco jiného, možná opačného. LMD odezněla bez následků?

„Protože se s ní pojí i poruchy učení, dodnes dokážu ve zcela banální větě vyseknout hrubku jako Brno. To je – samozřejmě vedle lenosti – jeden z následků té dysfunkce. Tehdy se můj případ závažně řešil, chodil jsem po poradnách, uvažovalo se dokonce o zvláštní škole nebo o medikaci, a přítrž tomu učinil tehdy ještě jen docent Zdeněk Matějček, ke kterému jsem se vlastně náhodou dostal. Podrobil mě všem možným testům, pak poslal do školy dopis, a já měl od té doby už klid.“

Drzým hejskem a floutkem jsi zůstal?

„Od toho nejsem já, abych to posoudil, ale myslím si, že ne. A zase se dostáváme k výchově, kterou jsem opravdu dostal dobrou. Spousta lidí se o mně domnívá, že jsem nadmíru sebevědomý, ale já si myslím, že to tak není. I když chápu, že tak můžu na druhé působit. Je za tím ale spíš určitá moje bezprostřednost a také – troufám si tvrdit – značný smysl pro humor, na který kdeco přehrávám, a to může taky klamat.“

Foto: Isifa

Koncerty Monkey Bussines jsou obrovským zážitkem i díky Matějovu zpěvu

Poučné je sledovat tě i na pódiu: pořád pokukuješ po kapelníkovi, uctivě, skoro až zbožně, oddaně…“

„Nechme stranou, že Roman Holý je při vystoupení i něco jako dirigent, udává například konce skladeb a podobně, tak není od věci ho sledovat. Ale vedle toho, i když je to jeden z mých nejlepších kamarádů, je pro mě zároveň i velká autorita. Takže občas po něm šlehnu pohledem i po nějakém svém výkonu, co na něj říká, jestli se tváří blaženě, nebo jestli se naopak začíná dávit…“

Dvanáct let v Monkey Business. Neskutečně to letí. Dokázal by sis to právě před těmi dvanácti lety, kdy jsi přišel k Holému na konkurs, představit?

„Ani ve snu. Já jsem po celý rok, co jsme točili první desku, tedy rok 1999, počítal s tím, že budu zpívat v kapele, jako jsem ostatně zpíval i předtím, a k tomu budu chodit normálně do práce, respektive nejdříve do školy, protože mě v té době přijali na konzervatoř. Tu jsem pak v prvním ročníku přerušil, protože už se to nedalo skloubit. To byl jeden z prvních příznaků toho, jak se mi od základů změnil život.“

Ani po takové době, více než třetině tvého života, necítíš únavu, opotřebení? Pořád tě to stejně nakopává?

„Pořád stejně, jen se poněkud změnily okolnosti. Přišly děti, přišly rodiny, a tak se trochu zpřeházely priority. Ve výsledku to znamená ale třeba jen to, že nad názvem nového turné se v hospodě už nescházíme dvakrát týdně, ale třeba jen jednou dvakrát za měsíc.“

Lákala tě vždy kariéra profesionálního muzikanta?

„Ve skrytu duše nejspíš ano, ale neuměl jsem si to připustit. Takže jsem ani neobcházel vydavatelství s demosnímky. Prostě opět – žádná přehnaná sebedůvěra. Hodiny zpěvu, přihláška na konzervatoř, a tím to u mě končilo. Když si to zpětně promítám, byl jsem v té době vlastnězastydlý a nevěděl jsem, co doopravdy chci. Ostatně o tom dobře vypovídá i moje studium na střední pedagogické škole.“

Takže ani po kariéře učitele jsi netoužil? Aby ses od nějakého Matěje dozvěděl, že jsi vůl?

„Tak ale pozor! Právě vzhledem k tomu, jaký jsem sám byl jako dítě, uměl jsem s podobnými případy docela dobře zacházet. Jednak jsem do nich viděl, ale taky jsem si uvědomoval, že s takovými se nejvíc zmůže individuálním přístupem, zvýšenou pozorností. To moje socialistické učitelky, zvyklé na to, že když někdo vybočuje, je nutné ho srazit, nebraly v úvahu. Ale samozřejmě že učitelem jsem se stát nehodlal. To jsem si ujasnil hned na první praxi ve druháku. Na tu školu jsem šel na doporučení své tety, která mě navnadila tím, že je prý lehká. Já nikdy nebyl moc studijní typ, na druhé straně jsem ale chtěl mít jako určitý základ vzdělání maturitu. Taky rozhodlo, že na té škole je 99,9 % holek. Z tohoto hlediska to byl dobrý tah – hned v prváku jsem přišel o panictví s jednou čtvrťandou.“

Roman Holý svou autoritou zaštítil před čtyřmi lety i tvůj sňatek. I slzičku uronil a vyjádřil přání, abyste šli ve šlépějích oněch dvojic sedmdesátníků, které tak obdivuje a kteří se i po padesáti letech manželství drží za ruce. Tak to nějak nevyšlo. S manželkou Karolínou jste se drželi za ruce…

„…asi tak čtyři měsíce. A zhruba před rokem jsme tu Romanovu vidinu zhatili rozvodem.“

Smím se ptát po důvodech?

„Raději ne, to jsou dost citlivé osobní věci. Jen snad to, co se nejvíc nabízí: brali jsme se hrozně rychle, impulzivně. A možná mě svrběla třicítka na krku.“

Tvoji rodiče v tomhle směru Romanovi Holému dělají radost?

„V zásadě ano. Jen můj tatínek je druhý manžel mojí maminky. A i když jim ke zlaté svatbě ještě asi patnáct let schází, myslím, že jim se to podaří.“

Že bys nebyl správný typ do rodiny?

„Já si myslím, že jsem.“

To se hezky řekne. Kolik chceš mít dětí?

„Děti určitě chci mít. Dokážu si představit velký dům plný dětí. Třeba čtyři. A nepodléhám teď žádné módě, ale mám i takovou vidinu: dvě vlastní děti a dvě adoptované. Abych tím i pomohl někomu, kdo je v nouzi. Pokud bych to utáhl, protože, marná věc, děti nejsou levná záležitost. Ale zrovna teď jsem v modu, kdy si dost silně přeju mít dítě.“

Je-li s kým, co brání?

„S kým je. A co by bránilo? Nic.“

Zaplatíme svoje džusy a půjdeme po svých. Ještě mi pověz, co dalšího má takhle v podvečer v plánu populární zpěvák?

„Populární zpěvák má dnes schůzku s maminkou a s bratrem.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama