Můj život teď patří dvojčátkům!

Časopis Uzlíček

S „hvězdnými maminkami", které mají dvojčátka, se v poslední době doslova roztrhl pytel. Kromě vás má dvojčata například i Hanka Kynychová a Štěpánka Duchková… Předáváte si rady a postřehy?

Se Štěpánkou si docela dost voláme. Já mám starší děti než ona, tak jí předávám zkušenosti. My „dvojčecí maminky“ zkrátka musíme táhnout za jeden provaz. (úsměv)

Dokonale. My se totiž přesně doplňujeme! Jak říká Zuzana Stivínová, já jsem introvert s exteriérem extroverta a můj přítel je extrovert s exteriérem introverta. Odlišné povahy se intuitivně hledají, aby pak vytvořily harmonické vztahy.

A jak se tyhle dvě odlišné strany mince odrazily na povaze dětí, tedy alespoň na tom, co se již dá v jejich nízkém věku vypozorovat?

U nich se to začíná projevovat přesně půl napůl. Jsme ukázková rodina, protože jedno dítě se pomamilo a druhé potatilo. Holčička je povahou i zjevem po mém partnerovi, kdežto chlapeček po mně.

Jak se to projevuje?

Chlapeček je dlouhý, hubený a hyperaktivní. Do všeho jde po hlavě, všechno zkouší jako první - otáčí se, plazí, a holčička to dělá všechno až po něm. Malej se hodně mele a umí bejt vzteklej. Kdežto jeho sestřička je menší, kulatější blondýnka, která má mnohem klidnější povahu - a to přitom oba sourozence od sebe dělí devět minut.

Co se na vašem životě po porodu nejvíce změnilo?

Už to není můj život! Už patří mým dětem a od toho se všechno odvíjí… Víte, my jsme se o ně pět let snažili marně, a tak jsme přistoupili k metodě umělého oplodnění. A mé představy o tom, jak to bude vypadat, až budu těhotná nebo až se mé děti narodí, byly úplně jiné, než jaká je realita. Třeba jen v tom, že i když jsem si v minulosti něco plánovala, nikdy v tom nefigurovaly dvě děti, ale jen jedno. To je důkaz, že člověk by neměl plánovat, ale brát život, jak přichází. Nikdy bych si neuměla představit, jak může člověk být do dětí zamilovanej! Je to krásné a silné. Tenhle cit umí i z ošklivého dítěte udělat nádherné. (úsměv)

Pět let snažení? Máme to chápat tak, že vám tikaly biologické hodiny již v relativně nízkém věku…?

Já jsem chtěla dítě už od patnácti! S mým přítelem jsme spolu již sedm roků a zhruba po dvou letech společného života jsme začali cítit, že to všechno k tomuhle cíli směřuje. Rozhodnutí mít dítě bylo docela logické, ale čekalo nás nemilé překvapení, když nám to tak dlouhou dobu nešlo. Já jsem byla zpočátku natěšená a domnívala se, že to vyjde hned první měsíc, ovšem ve skutečnosti jsme se nedočkali dlouhých pět let. A tak jsme se rozhodli pro umělé oplodnění. Všem lidem, kterým se nedaří zplodit potomka, tento krok doporučuju. Už proto, aby se netrápili psychicky.

Je to opravdu velký psychický nápor?

Určitě. A nejen pro ženu, ale pro celý pár. Na každého musí zákonitě mít nějaký dopad, když se nedaří to, po čem oba tolik touží. Na umělém oplodnění není nic špatného ani nepřirozeného. Zvolili jsme si s partnerem cestu umělého oplodnění a nelitujeme. Díky ní máme dvě zdravé a krásné děti.