Moje toxická matka je horší než všechny tchyně. Strašně se jí bojím a neumím jí říct ne

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, čtu vaše články a líbí se mi vaše praktické rady. A o takovou si prosím píšu. Máma na mě byla hodně přísná (a dneska už klidně řeknu, že zlá), i když vlastně neměla důvod, protože jsem byla hodná a tichá a dost jsem se pořád snažila. Dodneška se mi dělá špatně, když mám třeba začít něco psát, protože mě bila u domácích úkolů a tak dále.

Teď jsem dobře vdaná a myslím, že jsem šťastná, můj muž je hodný a má mě rád a já jeho. Jenže když má přijet moje matka (naštěstí ne často), tak se mi dělá už dopředu špatně, protože se jí strašně bojím. Začnu si připadat hnusná a tlustá a všude po bytě vidím jenom nepořádek, bojím se, že všechno spletu.

Ona je „dáma“ a dělá se dobrá, ale takovým jako nenápadným způsobem je se mnou pořád nespokojená a pořád mě propichuje očima. A protože o sobě říká, že je hodná, tichá a tolerantní tchyně, tak je vždycky na straně mého muže. Ale on o to vůbec nestojí, to je jen její výmysl. Jednou mi třeba řekla, že se diví, že mě nemlátí, protože nežehlím, jenom skládám.

Manžel je na mojí straně a vidí, jak mě to ničí. Několikrát mi nabídl, že ji klidně vyhodí, že s tím nemá problém a že ji už nebudeme zvát. Já vím, že má pravdu. Sama vím, co bych jí měla odpovědět nebo jak se vymezit, jenže když na to jenom pomyslím, tak se mi udělá úplně špatně.

Když to někdy nevydržím a něco jí trochu odseknu, tak pak mám takové výčitky svědomí, že třeba v noci nespím a bojím se, že se na mě zlobí. Kdyby ji vyhodil, tak to zní dobře, jenomže já bych měla asi takovou úzkost, že bych z toho možná „umřela“. Můžete mi prosím prakticky poradit, co mám dělat a jak to říkat, abych pak neměla tak strašné výčitky? Děkuju vám za radu. Zuzana

Milá Zuzano, některé matky dokážou negativně ovlivňovat psychiku svých dcer po celý život. Dělat jim ze života peklo. Kritizovat je za každou věc, tak že v nich vybudují stále přítomný strach. Strach z toho, že všechno děláte špatně. Že jste k ničemu. A že si tudíž nezasloužíte šťastný život.

A to přesto, že navenek se okolí může váš vztah jevit jako zdravý a normální. Z vašeho dotazu celkem jasně vyplývá, že vaše matka je zodpovědná za to, jak se cítíte v její přítomnosti. Je jasné, že když vychováváte dítě bez pochval, s konstantní kritikou, že vám potom vyroste úzkostná osobnost. A s tím se přece nechcete smířit.

Proto bych hned na začátku chtěl zdůraznit, že potřebujete na terapii. Jen pár dobře míněných rad takto na dálku vám těžko vyléčí všechny šrámy na duši… A že jsou tedy sakra hluboké. A že s nimi žijete „bez ošetření“ celá léta.

Naštěstí máte milujícího chlapa, který za vámi stojí a je ochoten vám ve všem pomoci. Toxickou matku, která (místo láskou) zahrnuje dítě ničivou a devastující kritikou, je samozřejmě nutné odstřihnout. Druhá varianta, která se jmenuje „nastavit hranice“, je pro vás (bez paralelní odborné pomoci) v tuhle chvíli těžká, ne-li nemožná, protože vyžaduje intenzivní boj s vlastními výčitkami.

To je ve stručnosti výčet možností, které momentálně máte. Řekne se to jednoduše, ale praxe je o dost těžší. Ta část, která se odehrává uvnitř vás, je totiž právě to, s čím vám ani váš empatický a ochranářsky založený muž nemůže pomoct. Nebude totiž žít s vašimi úzkostmi a pocity viny. Nezná je. Neumí vám vlézt do hlavy.

Proto byste právě tuto část týkající se vnitřního zranění duše měla jít probrat s odborníkem. Sama se sebou žijete už pěknou řádku let a všechny vzorce chování už máte pevně zafixované. Zbavit se pocitu, že nejste dost dobrá dcera, dost dobrá manželka ani dost dobrá hospodyně, to bude nějakou chvíli trvat.

Naučit se mít ráda sama sebe a uvěřit, že jste dobrá a že si zasloužíte klid a respekt, je přesně ta práce, kterou s terapeutem zvládnete postupně rozplést. Nebude to hned, ale půjde to. A teď k praktické části, o kterou mě žádáte…

Do doby, než budete mít oporu v terapii, si zkuste nacvičit několik jednoduchých vět, které vám pomůžou od ní udržet alespoň minimální odstup. Takové věty, které nevyvolají velký konflikt, ale zároveň vás do jisté míry ochrání. Například:

To jsou věty, které nezavdávají důvod k hádce, ale zároveň jasně vymezují hranici. Klíčové je, abyste si je předem zkusila několikrát říct nahlas. Třeba před zrcadlem nebo s manželem nanečisto. Vaše tělo totiž potřebuje zažít pocit, že je vůbec možné na její výpady reagovat klidně a bez záchvatu úzkosti.

A ještě jedna praktická věc, která vám možná pomůže: Nesnažte se dosáhnout jejího uznání. To je past, do které vás dostává celý život. Ona vám ho totiž nejspíš nikdy nedá. A ne proto, že byste ho nebyla hodna, ale protože na tom je postavena její moc. Čím míň se o něj budete snažit, tím míň bude mít munice.

Vím, že to celé zní jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti je. Ale dobrá zpráva je, že už teď na to máte dost síly: protože jste si to uvědomila, napsala jste mi a hledáte cestu ven. A to je, věřte mi, mnohem víc, než si myslíte.

>>>Jste dospělá, ale omlouváte se rodičům za svá rozhodnutí? Pozor na syndrom hodné dcery!