Hlavní obsah

Mít jedináčka je sobecké? Ano, ale z jiných důvodů než čekáte!

Foto: Profimedia

Když nemusíte mít jedináčka, pořiďte dítěti sourozence. Řeknu vám, proč je to dobrý nápad!

Mít jen jedno dítě? Sobecké! Vždyť z něj takhle vychováte jen rozmazlence. Vážně to tak je? Ano, i ne. I já si myslím, že nedopřát dítěti sourozence je sobecké. Ale z úplně jiných důvodů!

Článek

Začnu trochu smutně. Zhruba před půl rokem mi umřela maminka. Nečekaně, bez jakéhokoli varování, v poledne jsem s ní mluvila, odpoledne již ležela v nemocnici v umělém spánku. A za pár dní byl konec.

Byl to šok, bolelo to (a bolí to stále). Když jsem se s ní loučila, šeptala jsem jí do ucha, že děkuju za všechno. Za to, jaká byla, jak mě vychovala, co všechno pro mě obětovala, ale i za to, že mi dopřála dva sourozence!

Rozmazlený jedináček? Nesmysl!

Říká se, že když mají lidé jen jedno dítě, upnou se na něj, vše mu podřídí, vše mu obětují. Rozmazlí ho! Dítě se nenaučí dělit se o věci, vytvářet kompromisy, ustupovat, nebýt vždy na prvním místě.

To je nesmysl! Můžete mít třeba pět dětí, a když budete chtít, bude z nich pět rozmazlených fracků. Charakter dítěte neformujete počtem dětí, které se vám prohání po baráku, ale výchovou.

Znám spoustu jedináčků a rozmazlení rozhodně nejsou, protože to jejich rodiče jednoduše nedopustili. Navíc dřív nebo později se dítě začlení do kolektivu, nastoupí do školky, do školy, a pokud bude chtít přežít, pochopí, že ne vždy se svět točí kolem něj.

Takže tenhle argument neberu, nicméně souhlasím s tím, že mít jen jedno dítě je sobecké! Jen z poněkud jiného důvodu – nebude na sra..y (promiňte to slovo) v životě samo!

Foto: Profimedia

Až jednou odejdou rodiče, nikdo jiný než sourozenci si nebudou vaše dětství dokonale pamatovat

Ve dvou (třech) se to lépe táhne

Na každého v dospělosti čekají těžké chvíle. Okamžiky, kdy postihne rodiče těžká nemoc, kdy budou potřebovat péči, když odejdou navždy. A z vlastní zkušenosti vím, že to jsou sakramentsky těžké chvíle (fakt nesrovnatelné s tím, když se doma s manželem pohádáte, když přijdete o práci, když vy sami jste nemocní). A je jedno, jestli vám je třicet nebo padesát.

Mně je čtyřiatřicet, sestře padesát a bratrovi dvaapadesát. A všechny nás odchod mámy bolel stejně.

Ale dodávali jsme si sílu. Spolupracovali spolu, podporovali se, snažili se jeden druhého rozesmát, abychom si alespoň na chvíli ulevili. Volali jsme si, scházeli se, objímali se. A děláme to pořád.

Rozdělili jsme si úkoly, poctivě se podělili o všechny nepříjemné věci, které bylo potřeba zařídit. Společně jsme objednali pohřeb, ruku v ruce uložili máminu urnu do hrobu.

Řeknu vám jedno. Zvládla bych to samozřejmě i bez nich, kdybych byla jedináček, nic jiného by mi také nezbylo. Ale bylo by to o dost těžší, o hodně bolestivější. Ale moje máma naštěstí sobecká nebyla, dopřála mi skvělého bratra a super sestru.

Foto: Profimedia

Společné vzpomínky stmelují. Nikdy už nemusíte být na všechno sami

A co vlastní rodina?

Říkáte si, že přece v dospělosti budou mít vaše děti vlastní životy a rodiny, lidi, o které se budou moci opřít?

Není úplně tak. Já i mí sourozenci máme své vlastní rodiny, milující partnery po svém boku, přesto byla tohle především naše bolest! Bolest nás tří.

Manžel mi samozřejmě oporou byl a stále je, byl tím, kdo mě večer držel za ruku a utíral mi slzy, i když jemu samotnému také tekly. Ale neměl se mnou a s mojí mámou společnou historii, tolik společných vzpomínek, tolik zážitků. Znal ji posledních jedenáct let, její odchod ho také silně zasáhl, ale jinak než mě.

Nechci tady lobovat za zvyšování porodnosti. Jen chci říct, že pokud máte trochu chuti, síly, odvahy a možnost mít víc než jedno dítě, mějte je. A vychovejte je k tomu, že jsou tým, že tu budou vždy jeden pro druhého. Je to to nejvíc, co jim můžete do života dát, a uvidíte, že vám za to jednou poděkují. Jako já své mámě, i když už moje díky možná neslyšela.

Máte i vy sourozence, kteří vám jsou životní oporou?

ynezorPumanzeSaNyknalC