Hlavní obsah

Moje dítě je závislák. Na mně!

Foto: thinkstock

Některé děti jsou více do světa, jiné jsou fixované na rodiče, ale především je to o výchově

Jakmile se jen malinko vzdálíte, propuká vaše dítě v hlasitý pláč. Chce být jen a jen s vámi, odmítá i tatínka či prarodiče, se kterými se přitom pravidelně stýká. O školce si můžete nechat jen zdát, protože jakmile se k její budově přiblížíte, propadá hysterii. Vaše dítě je na vás až patologicky fixované. Jak to ale změnit? Jak přesvědčit dítě, že se světa nemusí bát?

Článek

U malých miminek či batolat zhruba do dvou let je určitá míra závislosti na matce (případně jiné osobě, která o něj nejvíce pečuje) v podstatě normální. Navíc v určitém miminkovském věku jde o takzvanou separační úzkost (viz box), která je běžnou součástí vývoje dítěte. Jestliže jsou ale vašemu dítěti více než dva roky a skutečně bez vás nevydrží, pláč trvá celou, případně větší část vaší nepřítomnosti, měli byste zpozornět.

Vinu nenese dítě

Některé děti jsou samozřejmě „více do světa“, jiné jsou klidnější a preferují lidi a prostředí, které je jim dobře známé. V podstatě je to i logické. „Pokud o dítě většinu dne pečuje matka, dítě je na její přítomnost zvyklé, je normální, že se nerado smiřuje s tím, že se musí chvíli obejít bez ní. Většinou ale stačí nenechat se zviklat pláčem a po odchodu matky upoutat pozornost dítěte k něčemu zajímavému. Za chvíli je po pláči a dítě si na maminku často ani nevzpomene,“ popisuje psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.

Pokud je to ale tak, že je dítě skutečně neschopné vydržet bez matky, celou dobu propláče, případně sedí někde v koutku bez zájmu o cokoli, jde o patologickou fixaci. Jakkoli hodně maminek tvrdí, že je to v povaze dítěte, že je prostě hodně úzkostlivé a podobně, ve skutečnosti je to většinou následek výchovy, a to je potřeba si přiznat.

Foto: thinkstock

Odmítá vaše dítě i tatínka? Je třeba jeho obavy prolomit

„Podle mého názoru to skutečně není vrozené. Podle mého názoru se to vyvíjí většinou tak, že matka o dítě hodně pečuje, dělá za něj věci, které by při troše snahy dítě už zvládlo samo. Když zapláče, hned k němu celá úzkostná běží a v podstatě nedá dítěti prostor k tomu, aby se o sebe naučilo postarat samo. A když pak nastane situace, že máma zmizí z dohledu, zcela přirozeně dostane strach, že s babičkou či tatínkem to nezvládne, protože oni k němu budou přistupovat jinak,“ vysvětluje psycholožka Katarína Lomská Filasová.

Dítěti v podstatě chybí jistota ve vlastní schopnosti a vědomí, že v rámci určitých mezí se o sebe dokáže samo postarat. „Obecně mámu nerady opouštějí děti, které jsou nějakým způsobem nejisté, citlivé, labilnější a potřebují dodat sebejistotu,“ vysvětluje Anita Michajluková. A to je právě věcí rodičů a výchovy.

Dopřejte mu prostor i za cenu několika boulí

V podstatě jde o to, aby dítě zjistilo, že je spousta věcí, které dokáže bez pomoci matky. Že se ve spoustě věcech může spolehnout jen samo na sebe. Ale pozor, netlačte ně něj a nikdy ho za jeho obavy netrestejte. „Nejhorší mi přijde, když začnou rodiče dítěti vysvětlovat, že by se bát nemělo, a začnou na něj tlačit takovými těmi větami typu ,Už jsi přece velký kluk, podívej se na Pepíčka'. Nejde o to mu vysvětlit, že je velký kluk či holka, ale postupně se k němu tak začít chovat,“ říká Katarína Lomská Filasová.

V praxi to znamená, že byste měli dítě chránit jen v situacích, které jsou skutečně nebezpečné, nikoli jen nepříjemné. Bojíte se, že dítě spadne ze sedačky, tak vedle něj raději pořád sedíte? Nechte ho, pokud spadne, nic horšího než boule z toho nebude. Jezdí na kole a vy za ním pořád běháte a brzdíte ho? Kupte mu helmu, chrániče na lokty a kolena, případně vyberte místo, kde nejsou velké kopce, z nichž by to dítě nemuselo ubrzdit. Pak už ho ale nechte, ať zjistí, jaké jsou jeho limity. „Tím se děti učí být na sebe opatrné, protože nespoléhají, že bude všude stát rodič, anděl strážný, s napřaženou náručí,“ vysvětluje Katarína Lomská Filasová.

Foto: thinkstock

Nejen děti mají problém obejít se bez maminky, i matky se leckdy zdráhají odejít od dítěte

Překonejte slzy a trénujte

Dalším krokem je pak samozřejmě i zvykání dítěte na to, že jsou chvíle, kdy se musí obejít bez matky. Snažte se do výchovy a péče o dítě zapojit i jiné lidi, tedy především tatínka, babičky a dědečky. Stýkejte se s nimi pravidelně, aby dítě své blízké dostatečně znalo. „A pak to chce v některých chvílích jednoduše nepolevit. Nenechat se zviklat tím, že dítě při předávání tatínkovi nebo babičce brečí,“ radí Anita Michajluková.

Pokud tohle budete dodržovat, dítě se jistě zocelí a jeho pláč nad odchodem matky brzy ustane. „Pokud ale jde o velký problém a nic nepomáhá, rozhodně bych ho odborně řešila. Já jako psycholog bych se zaměřila nejen na povahu dítěte, ale také na postoj matky k těmto situacím. Jak ona sama zvládá odloučení, zda třeba nemá pocity, že je špatná matka a podobně. Dítě totiž vaše postoje neomylně vycítí a reaguje na ně,“ dodává Anita Michajluková.

Tip redakce:Chystáte se někam poprvé bez dítěte a bojíte se, jak to zvládnete vy i vaše ratolest? Přečtěte si článek Poprvé bez dítěte? Stop slzám!.

V kostce tedy lze říci, že tak, jak se při odchodu od dítěte cítíte vy, cítí se i vaše ratolest. Rozdíl je jen v tom, že vy své pocity „dospělácky“ ovládnete, ale dítě je projeví nahlas. Každopádně zkuste dopřát dostatek životního prostoru nejen sobě, ale i svému dítěti.

Tip redakce:Děti se se světem teprve seznamují a mají právo na strach. Jak je jejich obav zbavit se dočtete v článku Bojí se vaše dítě tmy, strašidel či bouřky?.

Jak je na tom vaše dítě? Nedá bez vás ani ránu, nebo naopak neustále objevuje svět?

ynezorPumanzeSaNyknalC