Monika Absolonová: Miluje obří boty

„Nedá se říct ani zklamaná, ani oddechla. V tu chvíli tam stojíte a je jedno, kdo vypadne. Protože víte, kolik nás to všechny stálo času, úsilí, dřiny, sebezapření a trpělivosti. Pak jste spíš lítostivá. Kdybyste měla na takovýhle masakr rok přípravu, tak to vždycky nějak dáte. Týden je ale hrozně krátká doba. Když jsem o tom mluvila třeba s Romanem Vojtkem nebo Zuzkou Norisovou, kteří StarDance prošli, tak jsem si říkala, že třeba přeháněli. Jenže ono je to ve skutečnosti ještě mnohem těžší. Po prvních trénincích jsem si dokonce říkala, že to vzdám.“

„To, že se můžete takřka okamžitě podívat na výsledek svého snažení, je super. Měla jsem bolesti zad a nemohla jsem se účastnit party po přenosech, což mě doteď hrozně mrzí. Po přenosu jsem jela domů, tam jsem si na prášky proti bolesti dala kapku něčeho ostřejšího (smích), a pustila jsem si sama sebe a byla dojatá, že jsem to já. Pořád jsem nemohla věřit tomu, že jsem to zvládla. Když si vzpomenu, jak to vypadalo v pondělí při tréninku, a v sobotu v TV z toho najednou byl krásný tanec, tak jsem tomu opravdu nevěřila.“

„Ano, že když něco chci, tak i když to neumím a zapřu se, tak toho opravdu můžu dosáhnout. Pokaždé, když se vyhlašovalo, kdo postupuje, to byl zvláštní, smutný pocit. Já jsem jen chtěla, abych nebulela, až se budu loučit. A to se povedlo. Uvědomila jsem si, že se nic nemá vzdávat, že můžete překvapit sami sebe, a já jsem se hodně překvapila. Jsem pracovitější, než jsem čekala.“

„Standard. Je mi tak nějak blíž, je pro mě přirozenější. Hrozně se mi líbí waltz, tam jsem mohla být ta víla, kterou chce být aspoň na chvíli snad každá ženská. A já se jako víla normálně nechovám.“

„Ze začátku to bylo těžké. Ale já vám můžu říkat, jak je to náročné, jenže zkušenost je nepřenositelná. Dokud si to sama nevyzkoušíte a nebudete padat na pusu, tak to nepochopíte. Zpočátku mi bylo divný, že na sebe máme sahat s jednadvacetiletým klukem, ale když na sebe saháte sedm hodin denně, tak už vám to nepřijde.“

„Dala mi úžasné přátelství s Vašíkem. Když jsem ho hledala, tak mu říkali, že ho shání máma, a i on sám mi říkal máma dvě. Skvěle zapadl k nám do rodiny, hodně se skamarádil s mým bráchou. Jenže jak jsou mladí, tak toho neuvěřitelně moc vydrží, a já je prostě nestíhám.“

„Vzala mi hodně nervů a hodně času. To je asi všechno.“

„Tak to opravdu ne. Ale tahle branže je o tom, že buď je všechno, nebo nic. Loni v únoru jsem se dívala do kalendáře a říkala jsem si, co já budu dělat na podzim. Nakonec jsem vydávala desku, na kterou jsem sehnala sponzory, uspořádala svůj první koncert, moderovala Atleta roku. A každý týden tančila v televizi, zkoušela. Musím ale říct, že ze své desky mám dobrý pocit, i když se Michalovi třeba nelíbí, a jsem vděčná všem, kdo mi s ní pomohli. Tím bych to asi uzavřela.“

„Dělám to úplně vždycky!“ (smích)

„Jsem. Pátky třináctého neprožívám, ale když mi přeběhne kočka přes cestu, tak objíždím ulici, dokud nepotkám tři brejlatý a podobné úlety. To mě od puberty nepřešlo.“

„Pravidelně ne, ale občas k ní zajdu. Pro někoho to nemusí být cesta, ale mě to baví. Když si můžete zpětně výklad porovnat, tak je fajn, když zjistíte, že se to naplnilo. Já jsem v těch kartách zatím měla, někdy bohužel, všechno. Ale hodně záleží na kartářce, podvodníků je v téhle branži dost…“

„Žádný. Vím, že to zní bláznivě a naivně. Ale kdysi mi Hanka Zagorová říkala, že až přijde ten pravej, tak to poznám. Smála jsem se, jak bych to asi tak poznala. Prý podle toho, že jste jako zip, kde do sebe musí všechno perfektně zapadat. Paradoxně, i když je Vráťa úplně jinej než já, tak se nám spolu žije tak, že to opravdu zapadá. Dokonce se nám stalo, že nábytek, který je jejich rodinnou památkou, nám na milimetr zapadl do pokoje, který je atypicky zkosený. Jako kdyby ho pro praprababičku někdo dělal do tohohle pokoje.“

„Snažíme se najít si ho. Podle mě, když se ti lidé mají opravdu rádi, tak ho na sebe stejně nikdy nebudou mít dost.“

„Moc.“

„Vráťa mě rozmazluje třeba tím, že mi koupí drahý dárek. Já bych na něj finančně třeba taky měla, ale přijde mi to zbytečné. On má ale pocit, že bych měla mít jen to nejlepší. Což je moc milý, ale pro mě to není jednoduchý. Nejsem na to zvyklá, takže mě tím kolikrát přivedl do rozpaků. Čím mě ale rozmazluje zdaleka nejvíc, je to, že mám neustále pocit, že jsem pro něj důležitá. A v tom, že mě umí neuvěřitelně nabít energií. A to je úžasný.“

„Tak to vůbec nevím! Já si oblečení vybírám podle nálady a podle práce, protože se potřebuju cítit hlavně pohodlně. Mnoho let spolupracuju s návrhářkou Táňou Kovaříkovou, to je moje jistota večerních šatů. Teď jsem si z Londýna přivezla baret s mašlí.“

„Občas si koupím nějakou drahou hezkou věc a pak ji kombinuju s úplně obyčejnými kousky. Mám pár svých oblíbených značek a tak chodím na jistotu.“

„Pro mě je to nedůležitý. Když mě pochválí, je to fajn, když pomluví, tak taky fajn. Jim se to třeba nelíbí, ale já se v tom cítím dobře a to je pro mě nejdůležitější. A je mi úplně jedno, jestli to zrovna je nebo není trendy.“

„Mám ráda kabelky, čím větší, tím lepší. Myslím si, že klidně můžete mít věci ze sekáče, a když to doplníte hezkou kabelkou, tak je to super. A pak ještě by měla mít ženská hezky upravené nehty, což třeba zrovna dneska nemám. Jako univerzální pojidlo mám černé oblečení. To je asi jediný můj trik.“

„Záleží na příležitosti. Třeba doma nosím nejradši tlusté ponožky a župan. Mám takový měkoučký a na ten nedám dopustit! Jinak když to jde, tak mám nejradši džíny, tenisky a třeba sako. Nejlepší je to, co se hodí k dané příležitosti, abych si tam nepřipadala jako blbec.“

„Kdykoliv, k čemukoliv a za jakéhokoliv počasí jsem nosila kanady. Nosila jsem je klidně i k večerním šatům. Ty první byly z pracovní obuvi (smích), časem jsem si ale našetřila na gladiátory a to bylo prostě něco. Pak jsem měla mindrák, že mám hrozně velkou pusu, tak jsem si ji malovala třeba nazeleno, a v jedné dírce v uchu jsem nosila asi dvanáct náušnic.“

„Vždycky jsem měla krásné husté tmavé vlasy a máma by mě zabila, kdybych si je odbarvila. Takže mi kamarádka nosila z nemocnice nějakou dezinfekci, kterou jsem si je zesvětlovala. A pak jsem si jednou dělala melíry. Tehdy jsem měla vlasy pod zadek a v tom hnusný, žlutý, tlustý pruhy a vypadala jsem jako špatně odbarvená olašská cikánka. To bylo fakt strašný a musela jsem počkat, než to celé odroste. Ještě dneska mě mrazí, když si na to vzpomenu!“

„Hodně, ale pár věcí se nezměnilo. Pořád miluju černou barvu. Sice už nenosím ty gladiátory, ale pořád mám slabost pro mohutný boty. A pak se určitě nezmění to, že si neustále kupuju ty stejné černé svetry. Vy si nevšimnete, že mám jiný než včera, ale já to vím a jsem spokojená. Ušla jsem velký kus cesty, tak doufejme, že nejen v oblečení, ale i v mozkovně.“ (smích)