Článek
Hezkým autíčkem jste přijela. Vaše? A co je to rasu?
„Hezký, že jo? A jestli budete chtít, tak vás jím odvezu, až skončíme. A ano, je moje. Je to Mini Cooper. Dárek od přítele. Měla jsem kulaté narozeniny a snad poprvé v životě jsem dostala takhle krásný dárek. Nejsem na tohle zvyklá. Ani jako malá jsem nebyla zavalovaná velkými dárky.“
Krásný a asi i dost drahý.
„Právě kvůli tomu jsme měli s partnerem mírnou rozepři, protože on trval na tom, že mi koupí nové, ale já, když jsem si na internetu našla, kolik stojí, jsem trvala na ojetém. Nakonec jsme měli štěstí a našli v zahraničí jeden kousek za výrazně nižší cenu, od první majitelky, takže měl najeto jen sedmnáct tisíc kilometrů.“
Takže máte krásné, nedrahé vozítko a zjevně hodného partnera. Zvlášť to druhé jste si po rozmanitých peripetiích, o kterých vím jen tak obrysově, asi doslova vymodlila, že?
„Ano, mám partnera, který je samostatný, soběstačný a dospělý muž. Taky je tolerantní a ke všemu ještě první chlap, který má rád moji práci. To je k nezaplacení. Nikdy jsem nic takového nezažila. ,Kdybys aspoň dělala umění, třeba jazz', slýchala jsem často. Ale už nikdo neřešil, že kdybych dělala třeba jazz, měli bychom možná problém zaplatit nájem. Nemluvě o tom, že bych ho dělala špatně, protože bych ho vůbec necítila.“
Jak dlouho jste spolu? A víc mě zajímá vaše odpověď na mnohem záludnější otázku: Jak dlouho spolu ještě budete?
„Už jsme spolu skoro tři roky. To je dobrý, ne? Ale co chcete slyšet na tu druhou otázku? Vzhledem k tomu, kolik mi je a co všechno jsem už zažila, včetně vlastního rozvodu i rozvodu rodičů, těžko říct. Jsem vděčná za to, že je to tady a teď. Mám partnera, který mi drží palce, nestresuje mě, jelikož to jako rozený nervák umím dostatečně sama, a naopak mě povzbuzuje a podporuje.“
„Mám partnera, který mě povzbuzuje a podporuje," pochvaluje si MonikaFoto: Isifa
Tři roky… To se plus minus časově shoduje s dalšími ostrými řezy ve vašem životě. Sešly se náhodou, nebo jste se rozhodla cíleně si zavést v životě pořádek?
„Které máte na mysli?“
Třeba váš odchod z divadla Broadway, potažmo z muzikálové stáje Michala Davida. Lze jej považovat za definitivní?
„Myslím, že ano. Přitom příčina byla zvláštní, a já ji dodnes úplně nepochopila. Po mnoha letech jsem se rozhodla natočit desku. Chvíli jsme si se skladatelem Jiřím Škorpíkem pohrávali s myšlenkou udělat původní album, jenže už v tom stadiu jsme naráželi na značné problémy: od nedostatku kloudného repertoáru až po výši nákladů. Dala jsem tedy na radu přátel, kteří mě přesvědčovali, že bych měla natočit album muzikálových melodií, a rozhodli se natočit desku v nových aranžích. Všechny autory jsme o tom informovali a za Michalem jsem kvůli tomu speciálně jela. Souhlasil, nápad se mu líbil. Jenže když deska vyšla, měl výhrady vůči podobě třech svých písniček, které na ní byly. Vlastně se mu nelíbila celá ta deska, jak mi naznačil.“
No a co? Staré arabské přísloví přece praví: Psi štěkají, karavana kráčí dál…
„Právě že karavana dokráčela. Já mu odpověděla, že je mi to líto, ale že mně se deska líbí. Za tři týdny jsem se dozvěděla, že tím, že jsem udělala desku s novými lidmi, jsem dala najevo svůj vztah k němu, a tím i k repertoáru divadla Broadway, a že s rolí v novém muzikálu Kat Mydlář, který se měl začít zkoušet, už nemám počítat.“
Už se v tom nebudeme pitvat. Spíš se zeptám: s odstupem těch dvou tří let – mrzí vás to?
„Mrzelo mě to. To jsem taky Michalovi řekla. I to, že si ho vážím a respektuju. Z druhé strany ale nemám ve zvyku se vnucovat někam, kde mě nechtějí. A tak jsem šla.“
Zpěvačka při natáčení pořadu To byl náš hitFoto: Isifa
Do Bídníků, do Vraždy za oponou, do Funny Girl, tím pádem následně do nominace na Thálii. Zkrátka do světa opravdu velkých, světových muzikálů, které vás svázaností s divadlem Broadway zatím míjely. Výhodná výměna, nemyslíte?
„Dnes už si to myslím taky. Potvrdilo se mi, že když se jedny dveře zabouchnou, otevřou se jiné. Kdybych tam zůstala, a to vypadalo pravděpodobně, protože já jsem držák, silně týmový hráč, a sama bych zřejmě neodešla. Dělala bych stále totéž a postupně by mě to méně a méně naplňovalo. Kdežto takhle, zrovna v den, kdy celou aféru s taktem a přesností sobě vlastní rozmázl bulvár a já seděla doma a lítostí bulela, mi zavolal ředitel Hudebního divadla v Karlíně s dotazem, zda to, co se píše, je pravda, a pokud ano, že by pro mě něco měl.“
A už to šlo…
„A už to šlo! Přesně tak. Až k Funny Girl, ze které jsem se rozklepala a dodnes se klepu před každým představením, protože ve mně pořád ještě částečně přežívá pocit, že musím všem dokázat, že něco umím, protože mám k tomu, co dělám, velkou úctu a pokoru, a tím pádem i trému.“
Další ostrý řez jste provedla v soukromí. Odhalila jste charakter svého otce a dokonce jste o tom promluvila do médií. Prozřela jste, byť poněkud pozdě?
„Chápejte, jde o vlastního otce, tak se zdráháte to ventilovat.“
Nezúčastnění, cizí lidé si šuškali leccos, co vy jste neviděla, nebo nechtěla vidět. Leccos bylo nabíledni. To už to tak přerostlo míru, že jste se rozhodla promluvit?
„Přerostlo to míru. Přerostlo to všechny míry. Naši se rozvedli. I já jsem rozvedená, ale se svým bývalým mužem komunikuju. S otcem kvůli tomu, jak se chová, nikoli. A nikdy s ním komunikovat nechci. Chápu, že rozvod může být bolestivý, ale jsou věci, které se nedělají. Které byste nečekal ani od cizího člověka. Táta udělal všechno. Tady cesta zpátky neexistuje. Jsem jen ráda, že jsme to přežili ve zdraví – spíše v relativním zdraví – a že brácha, máma a já už zase jaksepatří fungujeme. A co se šuškalo?“
To se ptáte vy mě? Přinejmenším zlomek toho, co dnes už asi víte i vy. O vekslácké minulosti vašeho otce, o jeho podivných obchodech, o jeho kamaráčoftech s lidmi zapletenými v organizovaném zločinu, například s Mrázkem. A v neposlední řadě třeba i o tom, jak vám penězi dláždil cestu k prvním úspěchům.
„To ale vůbec není pravda. S výjimkou jedné, ne moc vysoké částky, kterou přispěl na moji první desku, mi v tomto smyslu nikdy nic moc nedal, a já to ani nechtěla. Zdání klame. Na rozdíl od mámy, která se dlouho nemohla smířit s mojí kariérou v showbyznysu a raději by mě bývala viděla v nějaké serióznější profesi, on mě v pěvecké kariéře podporoval. To ale jenom proto, že ve mně měl vstupenku do světa, který ho přitahoval, ale do kterého nepatřil a neměl jak tam proniknout. A styky mého otce s panem Mrázkem? To mi nepřísluší komentovat.“
Monika Absolonová už pomalu uvažuje i o dítětiFoto: Isifa
Maminka se už smířila s vaší profesí?
„Jsem jí vděčná za to, že mi v dětství vštěpovala určitý řád a neustále mě doma zaměstnávala. Možná i ze strachu, abych se nepotatila a nestala se ze mě taky lakýrka. Zpívání jsem si ale vzít nedala, a když se mi dlouhé roky nedařilo a já se k ní chodila vybrečet, připomínala mi, že mi to říkala. Ale protože jsem vydržela a nešla žádnými zkratkami, vím, že dnes je na mě máma pyšná.“
No vida, k závěru se zase blížíme k něčemu hezkému. Jak jsem okukoval to vaše autíčko: vejde se tam dětská sedačka?
„Měla by se vejít.“
Že jo? Měla. V osmatřiceti…
„No teď jste mě akorát tak hezky dožral. Jakejch osmatřicet? Šestatřicet, a až v září. Jéééé, vy jste mě… mám bejt sprostá?“
Neumím počítat. Dobře, ale dva roky utečou, ani se nenadějete.
„Za dva roky vám už doufám předvedu, že se tam dětská sedačka vejde. Dlouho nebyl správný partner, pak jsem zase řešila rodinné problémy a měla starost, jak uživit sebe a pomoct mámě a bráchovi. Potom jsem vyměnila divadlo a musela pracovat na tom, abych se případně po mateřské měla kam vrátit. Teď se to ale všechno pomalu zklidňuje a věk na to už mám, i když mi nikdo kromě vás roky nepřidává.“
