Něco o lásce...

Nejprve jsem ochladla vůči hmyzu, později vůči hlodavcům, dnes už se obejdu bez žab a obdobné žoužele. Plazy stále obdivuji, ale popravdě řečeno, vykouknout na mne usměvavá hlava hada tam, kde ji zrovna nečekám, asi by mi přivodila hysterický záchvat. Zkrátka i na této frontě je běžný člověk zřejmě ve své zralosti konzervativnější než za mlada. Nemáme tedy geparda, jak jsem v době dospívání předpokládala, ale máme psa. Tedy letos už dva psy. Naše saharská chrtice totiž měla loni o prázdninách štěňata.

Učinili jsme tuto neuváženost v návalu pocitu vlastní důležitosti, protože, jak známo, každý zodpovědný majitel ví, že fena musí mít alespoň jednou v životě štěňata. A my jsme přece zodpovědní majitelé. Nejprve se tedy musel sehnat vhodný pes. Nevím, jestli je přitahování průšvihů moje druhá přirozenost, ale den před tím, než jsme se měli vypravit za ženichem až na Slovensko, nám majitelka psa zavolala, že se domluvila na připouštění s někým jiným a že ať s ní nepočítáme. Nechápali jsme. První se probral můj dvacetiletý syn a začal jednat. Rychle zajistil náhradního nápadníka na Moravě, takže těch pár dnů, kdy lze fenu připustit, jsme stihli. A pes, tedy ženich, byl vskutku nádherný a hlavně - hodný. To pro nás bylo důležité, protože naše fenka je - velmi opatrně řečeno - ostřejší, dokonce odvážnější přátelé naší rodiny říkají rovnou, že je to pěkná potvora. My si myslíme, že prostě jenom neuznává cizí lidi a je na ně poněkud přísnější. Co je správně? Jen psí duše ví...

Ve vratech chalupy nás vítaly dvě vyhublé trosky s divokým výrazem v očích. „Co se děje ?" neudržela jsem se. „Psssst !!! Auto hrozně řve a štěňátka spinkají!" dozvěděla jsem se. A pak jsme ty ťutínky uviděli. Kluci na ně pořídili do kuchyně ohrádku a ta malá tlouštidla tam chrápala ostošest. Naši synové to zkrátka vzali tak, jako když mladí muži něco berou vážně. Absolutně. Během dne štěňata několikrát přenášeli i s ohrádkou po dvoře a po zahradě podle slunce, aby byla vždy v polostínu. Když zapršelo - domů, když přestalo pršet - ven, když v noci fňukla - hned je konejšit - nejlépe prý funguje předčítání z Chodských pohádek a pověstí J. Š. Baara. A oba synové si velmi vážili chvilek, kdy ty potvůrky spaly a sami mohli vydechnout. Proto na nás oba tak vyjeli, když hrozilo, že štěňata svým příjezdem vzbudíme.

Štěňata byla nádherná a voňavá... voňavá... No jasně! Pračka jela vlastně bez přestání. Podložku v ohrádce tvořily naše deky na spaní a po každé loužičce se praly. Vidina účtu za elektřinu ve mně vyvolala lehkou depresi. Ale to nemělo být zdaleka všechno. Dokrmování štěňat mlékem, pro které chodili k sousedovic krávě probíhalo z flaštiček, na kterých k mému zděšení byla vymalována zvířátka. Matně jsem si uvědomila, že každá taková pitomost zdražuje věc v násobcích normální ceny. Přes NAŠE deky na spaní kluci pokládali papírové pleny s obrázky oveček na dobrou noc. Trochu se mi zamžilo před očima. Takže všechny peníze byly utraceny za tyto nesmysly a kluci žili, jak jsem zjistila, celou dobu o krupičné kaši. A pak jsem se na ně znovu podívala, vidím oba pusu od ucha k uchu „...mami, ale že jsou úžasní... kdybys viděla, jak jsou chytří... prostě kluci... a ta holčička je vůbec nejlepší...". Ano. Nenadávám, jsem vděčná osudu za krásný okamžik. Vždyť kdoví, co bude za rok.

Nakonec se všechna štěňata udala velmi dobře. Tedy ne z hlediska obchodního. Naši synové, a pohříchu manžel s nimi držel basu, totiž každého zájemce řádně proklepli, vysvětlili mu, jak je chrt náročný a - samozřejmě každého otrávili. Zájemců ubývalo - a štěňata rostla - a mě poléval ledový pot při pohledu na kalendář a představě návratu do pražského bytu. Nevím jakým zázrakem, ale nakonec se, přes překážky, které kluci kladli, všechna štěňata opravdu udala. Zdaleka nelze mluvit o komerčně úspěšném počinu, ale všechna mají pány podle představ našich kluků - to znamená fandy plemene s odpovídajícími podmínkami pro chov.

Až na Arigha. Horší štěně si těžko představíte. Hubený, hlavatý, ušatý. A povaha? Moje kamarádka kynoložka prohlásila, že kdybychom se neznaly, okamžitě podává oznámení pro podezření z týrání zvířat. Arigh se před každým schovával a při pokusu sáhnout na něj dával najevo očekávání útoku. Krčil se, ježil srst, vrčel. No, kdo by si koupil takové štěně! Naši kluci si to vysvětlili tím, že nechtěl být prodán. Raději jsme ho časem ani nenabízeli a tak nám zůstal. Nedávno jsme byli na neformálním setkání saharských chrtů. Naše štěně, náš neprodejný Arýček, bylo vyhodnoceno všemi zúčastněnými jako nádherný mladík, typický představitel plemene, se správnou nedůvěřivou a obezřetnou povahou, zcela oddán svému pánu. Inu, ta psí duše....