Hlavní obsah

Nejdřív mě ukecal, pak utekl!

Foto: Thinkstock

Hezky se nám spolu povídalo

Už jste slyšely tu hlášku, že „ženy nevědí, co chtějí!"? Možná na tom kus pravdy přece jen bude, ale otevřeně – není to nic proti mužům! Své o tom ví čtenářka Lada, která nám poslala svůj příběh. Skoro v padesáti podlehla sladkým řečem jednoho snaživky...

Článek

Poznali jsme se při jedné slavnostní příležitosti, kde se sešla spousta lidí všeho věku. Jemu kolem padesátky, mně o nějakých pár let míň. Projevoval velký zájem, hezky se nám spolu povídalo, a když navrhl schůzku, souhlasila jsem. Jenže ouha, realita všedního dne byla poněkud jiná a intuice se přihlásila o slovo. Prostě ten neodbytný pocit, že člověku něco nesedí, ale pojmenovat to neumí.

Velmi slušně, ale na rovinu jsem dotyčnému pánovi sdělila, že nemám zájem, a tím jsem vše považovala za uzavřené. Jenže on naléhal, abychom zkusili být alespoň přáteli, že o to velice stojí. Působil velmi solidním dojmem a neměla jsem zásadní důvod nesouhlasit, navíc jsme i za tu krátkou dobu zjistili, že máme překvapivě mnoho společných zájmů.

Neustále byl připraven podat pomocnou ruku v jakémkoliv směru, často jsme se scházeli a věnovali se společným zálibám. Skutečně jen jako kamarádi, mně to tak vyhovovalo a byla jsem ráda, že jsem na přátelství přistoupila. Ani zdaleka jsem nevyužívala pomoc v takovém měřítku, v jakém mi byla nabízena, protože už by se vymykala hranicím, za které jsem jít nechtěla, a mimoto jako asi nikdo ani já nemám ráda pocit, že jsem příliš zavázána.

Poněkud mě překvapilo, když jsem jen tak mimochodem zjistila, že je ženatý. Vůbec mě nenapadlo zeptat se, ze všech indicií se jevil jako rozvedený. Tak jsem ho jako kamarádka jen lehce „klepla přes prsty" za zbytečné tajnosti a víc jsem to neřešila. Vysvětlení bylo celkem stručné, v manželství již léta žijí každý po svém, tečka.

Foto: Thinkstock

Souhlasila jsem, aby se ke mně nastěhoval

Jeho vytrvalé a stupňující se dvoření ale nebralo konců. Obdivné pohledy a dopisy, pozornosti a zjevná touha zavděčit se a získávat víc a víc přízně mi začínaly vadit tak, že jsem začala být až nepříjemná, neboť jsem opravdu o víc než kamarádství nestála.

Pak jsem ale udělala naprosto zásadní chybu – vyspala jsem se s ním. Jistou omluvou snad je, že až po několika měsících vytrvalého udolávání a že jsem taky jenom člověk a ne jeptiška, ale důsledky byly fatální. O pár týdnů později jsme spolu odjeli na týdenní dovolenou a zkrátka jsme spolu začali chodit, vlastně už chvíli předtím, ale až na té dovolené se to u mě tak nějak zvrtlo v pocity další a intenzivnější.

Jenže hned pak opět začal další závod s mojí trpělivostí, můj milý si usmyslel, že spolu budeme žít. Pod vlivem splašených hormonů a pocitu, že tenhle člověk mě musí mít opravdu hodně rád, když dělá, co dělá, a že veškeré signály hlásí, že se o tohohle chlapa můžu opřít, nakonec jsem podlehla a souhlasila, aby se ke mně nastěhoval.

Aniž by došlo k nějaké převratné události či neshodám, po velmi krátké době, kdy se tvářil jak boží umučení, dostavil se jednoho večera z práce, aby mi sdělil, že se chce vrátit zpět, neboť „to nezvládá". Následující den si odstěhoval věci a za pár dalších dní si přišel pro „druhou šanci". Kdo má zkušenost s druhými šancemi, ví, že je to pitomost. Třetí už nedostal. Mimochodem v závěru vyplynulo pro mě šokující zjištění, že si mj. uvědomil, jak těžké je začínat znovu a co vše by se muselo investovat, zařídit a tak dál, neboť je zvyklý na své dosavadní poněkud nadstandardní poměry. Prostě láska jako trám. Možná v tuto chvíli ze svého luxusního křesla spokojeně kouká na své superdlaždičky a snad i nové auto a uvážlivě spoří na důchod. :-)

Takže moje osobní zkušenost – intuici je třeba vyslyšet a pozor na patetické žvanily!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama