Nenechme se od matky deptat!

Všechno, čím prochází dcera, už má máma za sebou. Zkušenost je však nesdělitelná a kritika dospělé dcery se zpravidla obrací proti matce. Moudrá matka na to jde jinak, nekritizuje, jen přátelsky radí. Není to snadné, když musí s úsměvem sledovat, jak se její dítě řítí do záhuby. Diplomatickou oklikou však dokáže víc. Přijde čas, kdy se i dospělá dcera zklidní a radost nad vnoučaty obě ženy pevně spojí. Peskování a rebelie jsou pryč, dcera i matka si jsou navzájem oporou a jejich vztah se po letech peripetií ustálí na pevném a světlém bodě.

Není to však pravidlem.

Co když však matka vůbec není moudrá? Co když je nespokojená, osamělá, ublížená, a jediným člověkem, před nímž může svým frustracím dávat průchod, je dospělá dcera? Taková matka dokáže pěkně ztrpčit dceři život, jakkoli to zní kacířsky.

Beatě je čtyřicet, má dvě děti v pubertě a ne příliš vydařené manželství. Obden musí vyšetřit chvíli k návštěvě pětašedesátileté ovdovělé matky. Ta ji už léta psychicky vysává natolik, že Beata nemá energii na jakoukoli invenci ve vlastním životě. Bývá tak unavená věčným přejížděním, že si občas přeje rozvod, aby mohla vzít matku k sobě. To by ovšem byla velká chyba. Matka by si místo samoty stěžovala na cokoli jiného.

Dialog s matkou, či spíše její monolog, se stáčí vždy stejným směrem. Kritizován je Beatin manžel, kritika přechází na muže vůbec, kritizovány jsou Beatiny děti, naříká se nad malým důchodem i programem v televizi, zveličují se zdravotní potíže. Jsou dny, kdy matka apaticky říká, že nic nemá cenu, že si přeje rakovinu, jen aby už byl konec.

„Dala jsem ti život, obětovala jsem se ti, tak teď bys mně to měla splácet. Místo toho sis vzala hňupa a tvoje děti za mnou vůbec nechodí" - stojí v podtextu jejích nářků. Nepřistupujme na tuto hru. Nenechme si vyčítat, že se matka kdysi kvůli nám vzdala zaměstnání, abychom nemusely chodit do družiny. Je to ublíženecký postoj labilní osobnosti. Ale pozor! Může to být i nevědomé volání o pomoc!

Objektivně vzato je matka v lepší fyzické kondici než vyčerpaná Beata. Je ještě natolik při síle, že by klidně mohla na částečný úvazek pracovat. Je jen na ní, aby obnovila styky s přítelkyněmi a vyplnila den smysluplnou činností. Na Beatu však jeden úkol přece jen zbývá: Pomoct matce, aby to dokázala.

Beata se vzchopila a promluvila si o své matce s psychologem. Ten jí doporučil návštěvu psychiatra. Nebylo snadné matku do ordinace dostat, leč podařilo se. Verdikt psychiatra byl překvapivě jednoduchý. Přirozené truchlení po smrti manžela přešlo u Beatiny matky před lety v depresi. Ta postupně utlumovala její společenské vazby, zamezovala radosti ze života a ochromovala činorodost.

Matce lékař předepsal antidepresiva a Beatě promluvil do duše. Ta teď už ví, že se od matky nesmí nechat strhávat ke dnu. Naopak. Musí to být ona, kdo pomůže mámě zpátky na břeh.

Chemie učinila v mozku pořádek a matka se postupně lepšila. Zavolala pár starým kamarádkám a pořídila si štěně. Přestala fňukat a každou středu chodí s vnoučaty do kina. Beata už jí navštěvuje jen jednou týdně, zato se na kus řeči s mámou těší. A co že jí to lékař vlastně poradil? „Hlavně nezapomeňte maminku chválit, chválit a povzbuzovat!"

Takže, milé dámy, buďme nešťastným matkám oporou, ale nenechme se zotročit.