Hlavní obsah

Očima padesátky: Nosí kráva smůlu?

Foto: ilustrace Lenka Samešová
9. 8. 2021

Jméno té poruchy sice nedokážu vyslovit, ale dobře ji znám. Friggatriskaidekafobie. A ne, není to latinský název pro zlomený jazyk. Je to strach ze dne, který se během roku může vyskytnout až třikrát. Letos však mají friggatriskaidekafobici havaj. Pátek třináctého je čeká jenom jednou. Zato už brzy.

Článek

Někdo má z pátku třináctého opravdovou fobii, jiný si vystačí s pověrčivostí. O té něco vím. Žiju s ní už třicet let, je mužského pohlaví a odmítá přijmout fakt, že i černé kočky mají právo svobodného pohybu po veřejných komunikacích. Také jsem bývala kočka. A přeběhla mu přes cestu oděná v černý dlouhý kabát, jaký v osmdesátkách nosili všichni depešáci. Já myslím, že to bylo štěstí. Manžel tvrdí, že v tom okamžiku vyfasoval žalář na doživotí. Od té doby se prý také datuje jeho pověrčivost. Ale vrátit mi to nemůže, protože vracet se bojí. To přináší smůlu. Podle mě by větší smůla byla přijet na letiště bez pasu. „Pas už nemáš dávno a vždycky tě všude pustili,” snaží se být pan Pověrčivý vtipný. Mám chuť mu sbalit kufry, ale to jsem udělala už ráno. A ty kufry teď čekají na chodníku před domem, až vymyslím, jak se vrátit pro zapomenuté doklady, aniž by to vypadalo, že se vracím. Nakonec jsem si otřela špičku boty o trávník, jako že psí hovínko. To přece přináší štěstí, takže se vracecí smůla vyruší, ne? Zabralo to.

Cesta na letiště se obešla bez šlápnutí na kanál a jiných předzvěstí katastrofických událostí, za což jsem byla vděčná. Nerada bych si umazala i druhou botu. A taky jsem vděčná, že na dovolenou letíme. Dvacet let totiž jezdíme na Jadran autem a já dvacet let musím cestou poslouchat stejné cd. Prý pro štěstí, abychom neskončili už u Pyšel. Pravda, zatím jsme vždycky na Tři sestry k moři dojeli. Klidně bych vám mohla celou cestu přezpívat, přesně vím, co vozem duní u Lince, co u Villach a že u Terstu Turci jdou a je jich dost. Ale asi ne dost na to, aby vyděsili černou kočku, která si na nás vloni posvítila zelenýma očima. Oklika přes kotáry byla děravá a nekonečná a za každou zatáčkou hrozilo setkání se skotem. Nevím, zda to přináší smůlu, každopádně jsem byla ráda, když jsme se ocitli zpět na hlavní silnici. „Dobře, že jsem si té potvory všimnul. Nechci ani pomyslet, co všechno by se nám mohlo stát, kdybych neodbočil.”

Tak určitě. Byla to sice delší, ale o to horší cesta.

O strastech i radost nejen manželského života po padesátce píše Lucie Šilhová ve svých fejetonech pravidelně. Tak se podívejte, zda vám neunikl některý ze starších v sekci Očima padesátky

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek