Nový sourozenec - noční můra?

Časopis Uzlíček březen 2008

„Žárlivost je záporný emoční stav, forma úzkosti vznikající z pocitu nejistoty, strachu ze ztráty milované osoby" (Hartl, Psychologický slovník, Praha 1994). Tolik suchá definice. Snad téměř všichni rodiče se s ní u svých dětí museli poprat. Příchod nového miminka se může velmi lehce změnit z idylického pocitu rostoucí rodiny v neustálé odrážení útoků staršího „odstrčeného" sourozence. Pak zákonitě následuje pocit viny z toho, že se nedokážeme rozpůlit a věnovat se oběma dětem dostatečně kvalitně.

Dá se ale vůbec žárlení zabránit nebo mu nějak preventivně předcházet? Co dělat se žárlivým dítětem? A kdy je nutná pomoc psychologa?

Nemůžeme tvrdit, že starší dítě bude zákonitě na mladšího sourozence žárlit, i když je to rozhodně pravděpodobné. Jedním z důležitých faktorů je věk. Narodí-li se druhé dítě zhruba do roku a čtvrt po prvním, často se žárlivost neobjeví. Výhodou této věkové kombinace je to, že k sobě děti velmi rychle najdou cestu. Pro rodiče to sice znamená obtížný začátek, kdy je naráz v rodině miminko a třeba ještě nechodící batole - po jeho překonání jsou tu ale dvě děti s podobnými zájmy, které si spolu dovedou hrát.

Nejčastější věkový rozdíl mezi sourozenci je dva až tři roky - a ten právě přináší starosti se žárlením. Starší sourozenec se cítí být miminkem odsunutý do pozadí a logicky se na sebe snaží strhnout pozornost rodičů.

I v případě „ideálního věkového rozdílu" ale žárlivost může přijít. „Znám patnáctileté děti, které začaly žárlit na nového sourozence. Setkala jsem se i s dětmi, kterým se narodil sourozenec v roce a půl a jejich žárlivost se projevovala tak, že se začaly znovu počůrávat," uvádí dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.

„Pro rodiče je většinou náročnější, pokud se sourozenec narodí v období vzdoru nebo v období puberty dítěte. V některých případech žárlí potomek méně, pokud se mu narodí sourozenec opačného pohlaví - nevnímá jej totiž jako tak velkého konkurenta," doplňuje psycholožka.

„Byli jsme už úplně zoufalí," vypráví maminka Adéla. „Když jsme si Evičku přivezli z porodnice, starší Bára se denně vzteky válela po zemi, brečela, že si jí nevšímáme a už ji nemáme rádi. Zřejmě to byl pro ni opravdu šok - doteď měla všechna miminkovská privilegia ona a najednou se měla dělit o pozornost," dokresluje nelehkou situaci Adéla.

Psychologové obvykle rozlišují dva základní typy řešení krize, jakou žárlení bezpochyby je: výše uvedený přístup staršího dítěte je aktivní. Bára se snaží „problém" mladšího sourozence aktivně vyřešit; záchvaty vzteku, válením se po zemi, často i útočením na miminko - vše ve snaze strhnout na sebe pozornost. „Žárlivost se může projevit také nechutenstvím, opakovaným pomočováním nebo třeba vynucováním si věcí právě ve chvíli, kdy jde maminka kojit mladší dítě," uvádí několik příkladů Ilona Špaňhelová. Jindy se dítě chová jako klaun, šklebí se a říká vtipy - jen aby mladšího sourozence odsunulo na druhé místo.

Pasivní žárlivci se naopak stahují do sebe. V běžném koloběhu dne jsou ale takové děti mylně považovány za „hodné" nebo za ty, které „si krásně vystačí samy". Rodiče si jich zdánlivě nemusejí tolik všímat, a bohužel tak často přehlédnou, že je něco trápí a že už třeba nastává situace, kdy by měl ke slovu a k pomoci přijít odborník - psycholog. Pasivní dítě bývá chváleno za to, že je „hodné," což posiluje jeho pasivitu a nezřídka pak také utváří životní postoj: mnoho plachých, stydlivých dospělých totiž bývalo hodnými uzavřenými dětmi.