Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: O svaté Barboře z Nikomédie

Foto: Profimedia.cz

Socha svaté Barbory na Karlově mostě v Praze

Budu zde vyprávět příběhy slavných žen, které vycházejí ze známých pověstí, legend, z historie, ze skutečnosti. Jistěže si dovolím některé události a situace domyslet a dotvořit perem spisovatele. Všechny příběhy budou psány s nadsázkou a občas i s mírně ironickým, avšak milým pohledem na dámy a jejich životy krasavic inteligentních.

Článek

Barborka se narodila jakožto pohanka a také šlechtična. Její tatínek se jmenoval Dioscor a byl to člověk v pohanském slova smyslu nesmírně konzervativní. Trval na dodržování helénistických zvyků. Vůbec se zásadně stavěl proti křesťanství a tvrdil: „Přijít mi domů křesťan, tak vezmu bič a proženu ho. A pak na něj pustím psy, aby ho chytli a roztrhali.“

Aby se jí křesťanství sebeméně nedotklo, zavřel pan Dioscor dcerku do věže. Všecko jí tam poskytoval. Ty nejúžasnější šaty i ty nejzářivější a nejskvostnější šperky, jídlo a nápoje z nejlepších, pohodlný, zlatem zdobený nábytek... Jenom ven na čerstvý vzduch holka nesměla. Jednoho krásného dne ale tenhle zásadový pán musel vyrazit na obchodní cesty. Barboru svěřil věrným služebníkům, o nichž nepochyboval. A to byla ta zásadní chyba.

Láska

Jídlo a pití nosil krásné dívce na zlatých tácech mladík velmi přitažlivý. S ohnivýma očima a světlými vlasy. Vysoký a štíhlý. Svalnatý. Prostě krasavec. Křesťan k tomu. Často s ní hovořil. Vyprávěl jí a přesvědčoval o věcech křesťanské víry. O Ježíši Kristovi zaníceně mluvil. Ale jednou se jí s pokorou přiznal k tomu, že se do ní zamiloval: „Nemohu si pomoct. Od první chvíle, kdy jsem měl to štěstí tě spatřit, tě hluboce miluji.“

„Jsi blázen,” zrazovala ho. „To nejde. Jsme každý jiného stavu.” Ve skutečnosti jí však šlo o něco jiného. Ona se rovněž zamilovala. Ale do jiného. Její milostné vzplanutí bylo svaté. Ona se, pod vlivem řečí sluhových, zamilovala do Pána všech křesťanů, do Boha všemohoucího. Proto také sluhu o něco požádala: „Příteli drahý, my tady musíme v téhle věži něco změnit. A to rychle. Než se tatínek vrátí ze svých cest.”

„O co by šlo?” mladík se rozklepal. Cítil, že z tohohle prohlášení a nápadu Barbořina nevyplyne nic dobrého pro něho.

„Já bych tady ráda něco, co by mi připomínalo, kdykoliv otevřu oči, znamení svaté Trojice,” její mysl se ubírala nebezpečnými cestami v pohanském světě.

Sluha se doslova vyděsil. On to měl jinak. A teď věděl, že to přehnal. On ji chtěl na křesťanství zlomit, dostat ji a užít si s ní. Ne proto, že by z ní hodlal udělat křesťanku. Ale teď už bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Barbora to měla vymyšlené: „Vysekají se tady tři nová okna. Bude tady i víc světla a vzduchu, takže to tatínkovi ani nebude podezřelé.” Trvala na tom tak vehementně, že jí služebníci museli vyhovět a nová okna prozářila a osvítila věž.

Trest

Pan Dioscor přijel nadšeně domů, protože se mu povedla řada kšeftů a díky tomu si mohl dovolit přivézt své milované holčičce spoustu pěkných dárečků.

I ona mu radostně ukazovala překvapení, které mu uchystala v podobě nových oken.

Tatínek vrtěl hlavou: „Já nevím, aby sem nešlo v zimě moc chladu.”

Usmívala se: „Co je troška zimy vedle...”

„Vedle čeho?”

„Znamení svaté Trojice,” vysvětlila mu s nevinným úsměvem. Věřila, že z toho bude mít stejnou radost jako ona.

Pan Dioscor se rozčílil a uštědřil jí pořádnou facku.

Nechápala: „Tatínku, to já kvůli své víře v Boha trojjediného.”

Byl vzteky bez sebe a šel po ní s mečem: „Já tě zabiju!”

Věž se otevřela. Prudký vítr porazil pana Dioscora na zem, zvedl dívku a odnesl ji daleko odtud, do bezpečí hor k pasáčkům ovcí do sněhu a ledu. Byla jí tam zima.

Foto: Profimedia.cz

Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO

Zrada

Pasáček Jan ji zvedl ze sněhových závějí a odnesl do salaše v ovčí houni. Postaral se tam o ni. Nakrmil a napojil ji i zahřál.

Druhý pasáček – Pavel – litoval, že děvče nenašel on. Se závistí v srdci šel do městečka, zjistil si, o koho jde, a šup, hnal se za panem Dioscorem. Všechno mu vypověděl, dal si zaplatit a dovedl ho k Barboře. Když tam dorazili, dostal se mu spravedlivý trest. Zkameněl a jeho ovce rázem se proměnily v sarančata.

Pan Dioscor popravil mečem Jana a dceru v poutech přitáhl k vládci provincie s tím, že on na to nemá, ale holku je nutné potrestat.

Biřicové odvedli Barboru v železech a mučili ji. Měla se vzdát křesťanské víry.

Jako by ani bolest necítila. Jedinou slzičku neuronila. Každou noc se její rány zacelily a ona byla šťastná. Jakási záře se okolo ní rozlévala. Týdny to trvalo.

Vládce si dal zavolat pana Dioscora a vysvětlil mu, že s jeho dcerou nejde nic dělat. Jenom ji popravit: „A setnout ji musíš ty sám! Kdybys nechtěl, je jasné, že jsi také křesťan.”

Co měl otec dělat, prostě dceři utnul hlavu. Pak šel domů a věřil, že je ten nejspravedlivější mezi spravedlivými.

Obloha byla náhle černá, prudký vítr a déšť ho zasahovaly tak, že skoro nemohl jít. A náhle zlatý blesk z nebe zasáhl jeho špinavé srdce.

Barbora dostala křesťanský hrob a u něj dějí se dodnes zázraky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama