Hlavní obsah

Obezitolog radí aneb Šéfka nehulí 4

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Že by se mi všechno oblečení srazilo?

Nekouřím a kynu, kynu a kynu… Nejvyšší čas vyhledat odborníka přes stravování a získat od něj nějaké tipy a doporučení. Chcete vědět, co mi poradil? Čtěte dál…

Článek

Nechci se vymlouvat na geny (sebekriticky přiznávám, že jsem gurmán, jím ráda, hodně a také velice dobře vím, co je to „orgasmus z jídla“), i když to tvrdí i sami doktoři - obézní matky mívají obézní dcery. Moje maminka celý život bojuje s těžkou nadváhou, babička byla mírně řečeno korpulentní dáma a prababička ztělesňovala to, čemu se u nás na Moravě říká „festovní ženská“. No, chudák moje dcera…

Poté, co jsem se několik měsíců nemohla hýbat kvůli nadvakrát zlomené pánvi (ano, sportem k trvalé invaliditě), začala užívat hormonální antikoncepci (a myslím, že většina z vás, kdo ji bere, mi dá za pravdu, že proklamace farmaceutických firem, že se po hormonální antikoncepci nepřibírá, je věta z říše pohádek), bylo dílo zkázy dokonáno tím, že jsem přestala kouřit. Zpomalil se mi bazální metabolismus a kila na mě naskakují jako divá.

Nejvyšší čas požádat o pomoc odborníka, primáře obezitologie z nemocnice na pražském Karlově náměstí MUDr. Petra Suchardu. Po mé minulé návštěvě lékaře, kdy se mě před měsícem sestřička na chirurgii otázala, kterak jsem přišla ke svému vykloubenému ramenu, a já jí řekla, že pádem z koně, a ona s nehraným údivem pronesla: „Já myslela, že na koni jezdí jen malí a drobní lidé“, vstupuji do ordinace s jistými obavami.

Svěřuji se primáři Suchardovi se svým nebývalým apetitem, který se u mě ozval po užívání hormonů, a také se záchvaty žravosti, které mě pravidelně přepadají od té chvíle, co nekouřím. O zajídání splínů a depresí ani nemluvě. Po důkladných měřeních a probrání rodinné anamnézy mě pan primář uklidňuje: „Nesete si v sobě genetickou zátěž. Jedná se o dispozici, kdy při dodržení totožných podmínek a rytmu stravování a fyzické aktivity budete mít vždy o nejméně tři kilogramy více než člověk, který tuto genetickou zátěž nemá. Možná vám to připadá nespravedlivé, že je vaše tělo naučeno úsporněji hospodařit s přijímanými živinami, ale v takovém 14. století byste to ocenila jako velkou výhodu.“

Foto: redakce

Takhle si šplháme u našeho řídi

To, že jsem se ve svém životě sekla o pár století, mě ale nijak neuklidňuje ve chvíli, kdy doktor Sucharda začne listovat mým notýskem, do kterého jsem si čtrnáct dní poctivě zapisovala vše, co jsem snědla. Protože je však sympaťák a gentleman, poznamená nad mým nedělním obědem sestávajícím z guláše z divočáka, bramborových knedlíků, zelí, velkého čokoládového dezertu a třech černých kozlů dvanáctek, jen: „Je třeba, abyste se naučila znát velikost porcí a kalorickou hodnotu jídla, které konzumujete.“ Je fakt, že si kolikrát myslím, že jídlo, jež si kupuji, je zdravé, a přitom se jedná o kalorickou bombu. Nástrahy se třeba hodně skrývají v jogurtech a také v přílohách (můj pocit, že pečené brambory jsou kaloricky výhodnější než rýže, byl skutečně jen pocit), zmást člověka mohou i nejrůznější finty skrývající se v nápisech bez tuku a podobně.

Vzhledem k mým nadbytečným 18 kilogramům, které jsem si „vypapala“ během jediného roku, jsou primářova doporučení jasná. „Naučte se vnímat energetickou hodnotu jídel, která konzumujete. Vše si pravidelně zapisujte, pomůže vám to udržovat kontrolu nad tím, co jíte. Doporučuji vám snížit denní příjem na 5000 až max. 5500 kJ, především snížením množství tuků a volných cukrů, a přidat na pohybové aktivitě.“

A abych na ten boj s kilogramy nebyla sama, předepisuje mi pan primář lék Meridia. Jedná se o klinicky testovaný preparát, který na rozdíl od reklamou proklamovaných, avšak zcela neúčinných potravních doplňků, skutečně funguje. „Působí tak, že zvyšuje pocit nasycenosti a zároveň zvyšuje energetický výdej organismu. Ovšem pozor - bez redukce jídelníčku a pohybu stejně nezhubnete. Žádné zázračné pilulky neexistují!“ varuje doktor Sucharda. A na závěr shrnuje: „Nemějte žádná přehnaná očekávání. Když se vám za měsíc podaří váhový úbytek v rozmezí od dvou do maximálně čtyř kilogramů, bude to výborné. Víc hubnout není reálné, a pokud by se vám to náhodou podařilo díky hladovce, počítejte na sto procent s jo-jo efektem!“

Foto: redakce

Ve společnosti a poprvé bez cigarety

Tolik tedy o mém hubnutí. Ale abych dávala víc najevo radost z toho, že už nekouřím, jak mi kladla na srdce MUDr. Eva Králíková z Centra pro léčbu závislosti na tabáku, musím se pochválit, že jsem zvládla oslavu prvních narozenin našeho webu na parníku ve společnosti kouřících kolegů bez toho, abych si sama zapálila. A že mě to bralo! Přiznávám, že po pár skleničkách vína mě cigaretka lákala, ale chuť jsem zajedla na našem bohatém rautu. No zajedla… Cpala jsem se, jako bych sedm let nejedla. Míchala slané se sladkým, vynikajícího lososa zajídala skvělými dortíky, talíře mi přetékaly salátem i křupavoučkými bramboráčky. Až se stydím.

Mimo stop přejídání se snažím pracovat na svém novém nekuřáckém pohledu na svět. A tak jsem začala pozorovat na ulici ženy, které kouří. Ne, vážně to není sexy. Ani to není hezký pohled, když už odmyslím ten odér, který se kolem nich valí. Začala jsem být na cigaretový pach nějaká citlivá. Když si večer zapálí v okně sousedka (mimochodem máma dvouletého caparta, která klidně tlačila jednou rukou kočárek a v druhé „nonšalantně“ třímala čvaňháka a bánila - to nikdy nepochopím a mámy, které kouří pod nos svým miminům, bych nechávala bičovat na náměstích) a mně se nikotin valí do bytu, mám pocit, že se zadusím.

A abyste ani vy už neotravovaly své okolí kouřem, neměly popelavou pleť a zažloutlé zuby a nehty, vyhlásili jsme soutěž o zaplacení kompletní odvykací kúry! A už známe jména vítězek. První z nich, Eva Hiršová, už jednou zvládla sama přestat kouřit, po třech letech si však, jak sama říká, z blbosti zapálila a už v tom jede znova. „Teď kouřím jak fabrika, snad abych dohnala ty tři roky bez kouření. Stydím se sama za sebe, protože to beru jako svou slabost. Připadám si jako alkoholik samotář, protože svému okolí lžu o počtu vykouřených cigaret,“ přiznává Eva.

Také čerstvě dvacetiletá Veronika Pohlodková byla k nám, ale hlavně k sobě samé, velmi upřímná. „Uvědomila jsem si, že je to strašné, jak dřu v práci - dělám soudní zapisovatelku, čekám na každou výplatu jako na smilování a pak až mi přijde do ruky ten obnos, už si pracně rozpočítávám, kolik krabiček na měsíc si koupím a jak mi to bude finančně vycházet. Copak je tohle normální? Těšit se na peníze a místo hezkého víkendu někde u rybníka si radši pořídit karton cigaret?“ ptá se Veronika.

Vítězky vám již brzy osobně představíme a jejich cestu za ne-kouřením budete moci sledovat krok za krokem i díky našim videoreportážím.

ynezorPumanzeSaNyknalC