Hlavní obsah

Očima padesátky: Kamjsimitozasedala aneb O tenké hranici mezi zbytným a nezbytným

Foto: Archiv Lucie Šilhové / ilustrace Lenka Samešová

Foto: Archiv Lucie Šilhové / ilustrace Lenka Samešová

Teď už je to snad promlčeno a mohu se konečně přiznat. Na konci prázdnin jsem se těšila do školy. Ne, že bych byla natřesená na zkoušení a písemky. Ale nemohla jsem se dočkat, až budu spolužákům líčit zážitky z léta. Bylo úplně jedno, co jsem prožila. Na prázdninách bylo skvělé vše. Dokonce i to, že pršelo a kluci si chtěli hrát na doktora.

Článek

Myslela jsem si, že se mi ty dávné pocity vrátí a já vám budu vyprávět, co všechno jsem o prázdninách prožila. I když nejste spolužáci, což je možná pro některé z vás lepší. Jenže se nezmohu na nic jiného než na konstatování, že léto opět nezklamalo. Jako už mnohokrát v minulosti mě utvrdilo v tom, že zhubnout do plavek se prostě nedá, protože je mnohem jednodušší hlídat si výšku než váhu. Ani manžel letos nepřekvapil – na dovolenou balil jako vždy na poslední chvíli a jako vždy se vztekal, že jsem mu jeho věci buď uklidila, nebo rovnou vyhodila. Ne, že bych neměla nutkání. Ale dlouholeté manželství mě poučilo, že mezi zbytným a nezbytným je velmi tenká hranice. Všechny ty „kamjsimitozasedala“ artefakty samozřejmě posléze nalezl ve svých hromádkách rozesetých po bytě jako krtince na zahradě.

Á propos zahrada. I letos nás v období letních jablek navštěvoval neznámý vtipálek, který vše, co jsem přes den posbírala, v noci zase vracel pod strom. Můžete mu prosím někdo vyřídit, že už to přestává být vtipné? Neomylně fungovaly i jevy meteorologické a geografické. Kdykoliv jsem vyjela na kole, vítr foukal proti mně. A kdykoliv jsem jela do kopce, někdo mi funěl do zad. Když jsem zjistila, že jedu špatným směrem, nevrátila jsem se do bodu, kdy byl ještě dobrý. Jako ten mezek jsem pokračovala dál, protože „tady přece někde musí být cesta“. Musí. Ale já ji nenašla. A to jsem ji hledala i v houští!

Je fajn, když se v životě máte na co spolehnout. Je to vlastně velmi uklidňující, když všichni mrmlají, že je horko, a když se ochladí, stěžují si, že mají zkaženou dovolenou. Je to důkaz, že ten náš starý dobrý svět ještě existuje. A tak mohu stejně jako kdysi říci – na prázdninách bylo skvělé vše. I když skoro nepršelo a kluci se s hrou na doktora taky už moc nepřetrhnou.

P.S. Jestli je mezi čtenáři Jirka Pospíšil, který mě v páté třídě bodnul na důkaz lásky do stehna kružítkem, nechť mi laskavě napíše. Ráda bych mu jeho přízeň oplatila. Zn.: Kružítko mám.

Lucie Šilhová přebírá štafetu a nyní se každé podělí můžete opět těšit na její fejetony. Zatím si ale můžete přečíst i pohledy na svět očima slavných padesátek, které nám v létě dělaly radost svým humorem i životním nadhledem. 

Reklama