Hlavní obsah

Očima padesátky: Nepiješ pivo, nepoznáš kvalitu

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Nevím, proč jsem si myslela, že když mám na nohou běžky, cesta mi rychle uběhne. To mám z toho, že jsem mu uvěřila. Slíbil, že mě vytáhne na hory, ale teď, abych se do kopce plahočila sama.

Článek

Bylo mi sedmnáct a jediné moje lyžařské vzdělání byl kurs, ze kterého jsem si pamatovala, že strom jest třeba objíždět pouze z jedné strany, z obou současně to prý bolí. A teď najednou pozvání na hory. Přijala jsem nadšeně, protože jsem si ve své sportovní naivitě myslela, že mluví o čínské restauraci, když pořád řeší bambusové hůlky. To mi připadalo děsně nóbl, protože když vzal v osmdesátkách kluk holku na večeři do číny, bylo to, jako by dnes muž zaplatil dovolenou na Bali. Ani jedno mi ani tehdy, ani dnes, nebylo dopřáno. (Prosím vás, kdyby to náhodou chtěl někdo napravit, říkám předem, na nudle už kašlu.)

Ale zpět k hůlkám. Jíst se s nimi nedalo, leda bych si na ně napíchla sele. Ale vypadá to, že se možná bude pít, svitla mi naděje, když mluvil o namazání. Jenže on neodzátkoval pivo, ale odvíčkoval Skivo. Potlačím zklamání a dělám, že mazání běžek mám ve svém zmrzlém malíku. Červený a modrý, to je přece jasné. Jako vodovodní kohoutky. Když je teplo, mažu červeným, když je zima, modrým. Ale jak do toho pasuje zelený? Ten bude nejspíš na trávu, zavtipkuji. Ledový pohled jeho očí a úsměv, jenž mu zamrzl někde mezi patkou a vázáním, jsem přičítala svěžímu horskému vzduchu. Ale někde v hloubi své i jeho duše jsem cítila, že jsem zklamala naděje, které vkládal do mých fortelných nohou. Po pár desítkách mlčenlivých minut ve stopě jsem učinila poslední pokus: „Prosím tě, jsem snad já nějaký čuchací pes, že na mě každej hejhula řve stopa?“

Pak už to šlo rychle. Sportovec mě nasměroval do nejbližší vesnice s tím, že odpolední autobus domů pohodlně stihnu. Tvářil se velmi zklamaně a velmi ublíženě. „Když jsem mluvil o Jizerské padesátce, říkala jsi, že ty dáš maximálně plzeňskou dvanáctku. Ale i to jsem v tvém případě považoval za dobrý výkon, na kterém se dá stavět. Jenže teď jsme ujeli sotva čtyři kilometry a ty už hekáš,“ vyčetl mi na rozloučenou. Hm, výkon. Hm, stavět. A to netuší, že ty dvanáctky byly tři. Inu, nejíš maso, nepoznáš vtip. A nepiješ pivo? Nepoznáš kvalitu!

Další vtipné fejetony Lucie Šilhové si můžete přečíst v její sekci Očima padesátky.

Reklama