Hlavní obsah

Ondřej Brzobohatý: Dárek k narozeninám jsem tátovi nestihl dát

Foto: isifa

Ondřej Brzobohatý je dnes člověk mnoha profesí

28. 11. 2012

Po řadě starších pánů plodících v dědečkovském věku syny a dcery se mi necelé dva dny před vyhlášením cen Českého slavíka naskytla příležitost hovořit s jednou z „obětí“ toho trendu. Otci Ondřeje Brzobohatého bylo přes padesát, když se mu narodil.

Článek

Bylo vám deset a tatínek už měl za sebou šedesátku. Vy jste rostl do puberty a on do starce. Kdy jste si to začal uvědomovat?

„On ale do starce nerostl. V šedesáti, dokonce ještě v sedmdesáti byl v plné síle. Možná v úplně posledních letech už to fyzicky začínalo být znát. Začaly ho trápit cévy, trávil dost času na různých vyšetřeních, což deprimuje každého člověka, a jeho to podle mě i fyzicky poznamenalo. V tom věku už se není co divit, obzvlášť s ohledem na život, jaký vedl.“

Kouřil, že? Do poslední chvíle?

„Samozřejmě. To pro něj bylo naprosto zásadní. Když šel někdy na operaci, podstatné bylo, aby v nemocnici mohl kouřit, a jen co se probral z narkózy, zapálil si. Muka pro něho byly dálkové lety. Na dovolenou se vybírala místa, kam se neletělo déle než tři hodiny, a i to bylo dost, takže si zapaloval po přistání už na schůdcích z letadla a na pokřik letištního personálu zdola měl fintu. Začal hrát starce, dělal, že neslyší, sestupoval pomalu a šouravě a jen mocně potahoval, takže než sešel schody, měl cigaretu vykouřenou a tvářil se hrozně udiveně.“

Nikdy se vám nestalo, že třeba prodavačka v cukrárně, když vám tatínek koupil dortík, poznamenala, že máte hodného dědečka?

„Vím, že tohle se tátovi skutečně stalo, já byl ještě malý. Nějaké paní ho zastavily, když jel s mým kočárkem po nábřeží, a obdivovaly, jak má krásného vnoučka. Máte pravdu, tu a tam k tomu docházelo. Častěji v cizině, kde nás hoteloví recepční občas měli za dědečka s vnukem. Ale opravdu mnohem víc si vybavuju opačné zážitky, které to popíraly. Třeba jak mě táta houpal na bicepsu, kterého jsem se oběma rukama držel a on mě zvedal do výšky.“

Jak se vyrovnával s vyrůstajícím synkem, patřícím o dvě generace do budoucnosti, se synkem v pubertě?

„Já jsem naštěstí neměl nijak bouřlivou pubertu. Většinu času jsem tehdy strávil hraním na piáno. Vynahradil jsem si to až po dvacítce, kdy už jsme se ale s tátou bavili jako dva dospělí chlapi.“

Foto: isifa

S maminkou Hanou Gregorovou na Českém slavíkovi 2012

Trestal vás v dětství? Fyzicky nebo i jinak?

„Jemu stačilo jen promluvit, aby člověka pitomost, kterou provedl, zamrzela. Jen jednou mu ujely nervy a kvůli úplné prkotině mi dal pohlavek, ale vzápětí nato toho zalitoval, přišel za mnou a omluvil se. Omluvit se za věci, které byly přes čáru, jsme ovšem uměli vzájemně. Jiná kapitola byla moje temperamentní slovenská madre. Tam padaly facky jak na běžícím pásu, zákazy nintenda, videa. Ale dlužno dodat, že zaslouženě…“

Nintendo, video, počítačové hry… Stíhal tatínek ve věku dědečka tyhle kratochvíle?

„Tak jsem na něj tlačil, aby si se mnou zahrál fotbal na nintendu, že se nechal zlomit. Zkusil to, ale bylo to naprosto mimo jeho schopnosti. Pro něj to byl úplně jiný svět. Ještě tak lego, to mu vyhovovalo. Ale on si se mnou prakticky nehrál, v tom jsem si vystačil sám nebo se ségrou.“

Asi vám raději četl, že?

„Ani to ne. Častěji mi nějakou knížku předhodil s tím, že je dobré si ji přečíst. A když už, tak než by četl, raději vyprávěl spatra. Pamatuju se na jeho pohádky o panu Černém, které si vymýšlel. Pan Černý měl spoustu přátel, kapra Honzu, lva Milana, žirafu, slona. Hlavně na chalupě, když nás chodil se ségrou uspávat, sypal tyhle pohádky z hlavy.“

Foto: isifa

Fotka z Garden party Hudebního divadla Karlín v Dětském domově v Klánovicích

Ocenil jste už jako dospělý a eventuálně i využil jeho bohaté zkušenosti se vztahy, jeho průpravu dobyvatele ženských srdcí?

„Pár mouder na toto téma mi předal, ale já si je samozřejmě nechám pro sebe. Zvlášť jedním se řídím opravdu důsledně, ale to zase nemohu prozradit proto, že bych urazil jistou profesi. Pak dával i obecnější rady, které prozradit mohu. Například to, že ženy jsou podstatné, a proto je potřeba se k nim chovat slušně a nikdy v nich nevyvolat dojem, že my jsme páni tvorstva. Ponechat jim minimálně pocit, že všechno řídí ony.“

Zažil jak váš sňatek, tak i rozvod. Co jednomu i druhému říkal?

„Když jsem se oženil, vrtěl hlavou, proč prý musím být stejný blbec jako on. A při rozvodu se jeho reakce opakovala.“

Jablko zjevně nepadlo daleko od stromu. Poznával se ve vás?

„Řekl bych, že velmi. A to dokonce i v takových neovlivnitelných věcech, jako jsou úrazy. Ve stejném věku, kdy on měl úraz páteře, já měl velkou nepříjemnost s kotníkem, která mě na tři měsíce upoutala na lůžko. A i v dalších věcech jsme jeli zvláštně paralelní životy.“

Jste zpěvák, skladatel, aranžér, herec, moderátor, instrumentalista. Směroval vás otec k něčemu z toho více a k něčemu méně, když to ještě mohl ovlivnit? Jinými slovy – co z vás chtěl mít?

„Když jsem dostal nabídku na kamerové zkoušky k moderování SuperStar, radil jsem se s ním. Doporučil mi, abych na ně šel s tím, že když vím, co chci, bude to pro mě zajímavá zkušenost. Sám zastával názor, že do určitého věku by měl člověk zkoušet leccos už proto, aby zjistil, co ho baví víc a co méně. Měl by ale vědět, co chce dělat, a včas se k tomu vrátit, pokud ho nic jiného nezláká. Měl jsem v tom ohledu velké štěstí, že jsem si mohl vyzkoušet leccos, leckam odbočit, ale stejně jako já se cítím nejlépe v pozici hudebníka, aranžéra a skladatele, tak i on mě v tomhle viděl nejraději.“

Foto: isifa

Ondřej se svou sestrou Rolou Brzobohatou

Tím jste mu ale musel dělat radost, protože i vaše výšlapy jinam měly vždy něco společného s muzikou.

„Já si dokonce ani nikdy neuměl představit, že bych dělal něco, co by s ní nebylo spojené. S ryze činoherní rolí bych si nevěděl rady. Jednak si myslím, že bych ji neuhrál, a ani by mě to nebavilo.“

Když jsme si povídali naposledy, sešli jsme se v Divadle Radka Brzobohatého, dnes sedíme v kavárně vedle Státní opery, odkud jste právě vyšel. Má to nějaký hlubší význam?

„Zkoušíme tu na sobotního Českého slavíka, kterého letos opět moderuji, ale to jen proto, že jsem si celé svoje vystoupení sám připravil a sestavil také hudební dramaturgii. Za posledních pár let jsem tu ale strávil hodně času, ať už s Horáčkovým Tributem, nebo s jeho a Hapkovým Kudykamem. Pach Státní opery mám už díky tomu pod kůží a cítím se tady docela přirozeně a dobře.“

Nelitujete při zpětném pohledu, že jste do tohoto světa vstoupil jaksi vchodem pro služebnictvo, přes SuperStar?

„Tehdy jsem o tom takhle nepřemýšlel a nenašel se nikdo, kdo by mě varoval, že mi možná někdy někdo jako skladateli neuvěří, když budu mít i punc moderátora. Vlastně jsem o své kariéře nikdy příliš nepřemýšlel, abych důsledně dbal na to, co dělat, abych byl v branži náležitě přijímaný, a co by mi v tom mohlo uškodit.“

Foto: isifa

Finále soutěže Miss Hasička Československa 2012

Nic si nenalhávejme: nezáleží kudy jste lezl, hlavně, že jste tam, kde jste se chtěl ocitnout.

„Přesně tak. I vstup vchodem pro služebnictvo mi otevřel leckteré další dveře. A o něco později se mi otevřely i oči. Ve dvaceti má člověk různé představy o životě. Já jsem si skutečně naivně myslel, že SuperStar může přinést jakousi novou vlnu, která rozhýbe pop music. Proto jsem například začal dělat desku se Sámerem Issou. První varovný signál přišel, když mi zavolali v době, kdy jsme sotva začali, že se rozjíždí druhá řada SuperStar, kdy jsou castingy, kdy nástupy. Argumentoval jsem tím, že ještě nejsou hotová alba vítězů prvního ročníku, ale nikoho to nezajímalo. Tehdy mi svitlo, že se to nedělá vůbec ku prospěchu hudby, ale jen pro pobavení televizního diváka v křesle. Následovalo rychlé prozření.“

Se svou druhdy mateřskou kapelou Bůhví jste skončil. Je to kvůli zbytnělým ambicím sólového zpěváka, o nichž by mohla svědčit příprava vlastního alba?

„V Bůhví mě to prostě a dobře přestalo bavit. Najednou jsem měl pocit, že ta kapitola se už završila a měl bych ji uzavřít. Přestala mě naplňovat, i vztahy v kapele se zhoršily. Jeden můj moudrý kamarád mi řekl, že čas je to nejcennější, co člověk má, a měl by si dobře rozvážit s kým ho bude trávit a jak ho investuje. Zmíněné sólové ambice ovšem nejsou nijak velké. Jen jsem si řekl, že by stálo za to nějak uplatnit písničky, které jsem po odchodu z Bůhví napsal. Deska se rodí přískoky, někdy i s půlročními intervaly, kdy se nahrne jiná, neodkladnější nebo pro mě zábavnější práce.“

Prozradíte mi k závěru, jaký dárek jste měl připravený pro tatínka k osmdesátinám, se kterými se minul o jediný den?

„Chtěl jsem mu dát takovou dvojitou fotografii. Máme jeho pěknou fotku, na které je mu asi pětačtyřicet let, sedí pod jedním obrazem, v roláku, z profilu. Chtěl jsem ji spojit s mojí fotografií stylizovanou úplně stejně. I kdyby se narozenin dožil, jen bych mu ji slíbil, protože tu svou fotku jsem nestihl udělat. Ale ten nápad dotáhnu do konce a tu dvoufotografii si nechám sám.“

Aby to na závěr nebyl takový doják: prozradíte mi šestatřicet hodin před vyhlášením, jak dopadl Slavík?

„Já to opravdu nevím. Ale prozradím vám něco jiného: zjistil jsem, že je mi to úplně jedno. Asi to bude i vlivem tátova odchodu, že se mi zase o něco víc utřídily hodnoty a věci nedůležité se poskládaly na patřičné místo za věci skutečně podstatné.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.