Osudová láska z pohledu muže

Na serveru ProŽeny.cz jsem narazil na článek, v němž se dívka rozepisuje, jak ztratila svoji lásku, a připomnělo mi to ten můj, ovšem z pohledu muže.

Na přelomu šestnácti let jsem jezdil každou neděli do Varnsdorfu na internát a v autobuse jsem potkal dívku, na které bylo už podle oblečení vidět, že je jiného politického názoru než já. Skupiny, do kterých jsme patřili, se nenáviděly, ale i přesto jsem se té dívce zalíbil a přes svoji kamarádku mi napsala, jestli bychom se mohli sejít. O koho se jedná, jsem tehdy nevěděl, znal jsem tu slečnu jen od pohledu.

Když jsme se sešli, myslel jsem, že se jedná o vtip, ale i přesto jsme si pak nějakou dobu psali. Nebyl jsem ovšem ochoten chodit s dívkou, jež se oblékala v rozporu s mým přesvědčením, a tak jsme si psát přestali. Poté jsem se seznámil s jinou dívkou, která se mně také líbila a byla to shodou okolností kamarádka oné holčiny z autobusu.

Jednoho dne se ovšem dívka z autobusu objevila na prahu mého domu a byla slušně oblečená, podle mého šlo o žárlivou reakci na tehdejší dopisování s její kamarádkou. A od toho dne jsme byli spolu. Nevídali jsme se každý den, jezdíval jsem za ní do jiného města. Velmi jsme se milovali, dokonce jsem byl její první sexuální zkušenost a ona mojí.

Po střední škole jsme se vzali, já šel na vysokou školu a bydleli jsme v domě u mých rodičů. Vše šlo dobře, má milá si našla práci, která ji bavila, byla  zdravotní sestra. Postupem času šlo ovšem všechno opačným směrem a za své vzalo i bydlení u rodičů.

Nešlo o to, že bychom si nerozuměli s rodiči, ale byl problém s tím, že pracující žena nemá svoji vlastní domácnost. Ve snaze nabídnout jí něco víc naplánoval jsem přestavbu pokojů a jejich zvětšení, což jsem nakonec s tátou uskutečnil. Než jsem to ale dokončil, manželka se po téměř sedmi letech našeho vztahu odstěhovala zpátky ke svým rodičům a zažádala o rozvod. Vina byla na mé straně.

V době, kdy mě má žena nejvíce potřebovala, frustrovaná pracovní vytížeností, nedostatkem kamarádek, nudy, která ji tížila ve volném čase, jsem jí nedokázal vyjít vstříc a raději jsem ji nechal sedět doma a pracoval. Osobně jsem v té době nikam nechodil, a když jsme někam vyrazili, dlouho mě to venku nebavilo, navíc jsem měl v plánu studovat dále. Po půl roce od rozchodu, kdy jsem byl psychicky na dně a myslel jen na ty nejhorší věci, jsem prozřel a pochopil, že si za vše vlastně mohu sám.

Má chyba spočívala v tom, že jsem nedokázal myslet na toho druhého a nenašel řešení, které by vedlo k její spokojenosti. V říjnu minulého roku jsme se po téměř tříletém manželství rozvedli, děti naštěstí nemáme, ale i tak zůstane mé srdce navždy s ní. Je tomu více nežli rok, kdy se odstěhovala, a já na ni stále myslím, nedokážu se podívat ani na její fotografie, neboť mě to moc bolí.

Ironií na celé záležitosti je, že poté, co se odstěhovala, jsem začal žít život podle ní, a to nevědomě. Poslouchal jsem hudbu, kterou poslouchala ona a já ji neměl rád, začal jsem jezdit všude možně, dokonce jsem vyrazil i na pár koncertů, které ona tak miluje.

Jak se říká, pozdě bycha honit. Svoji opravdovou lásku jsem pocítil, až když jsem ji ztratil. Zkoušel jsem i jiné vztahy, ale nešlo to, a nejspíše je mi souzeno být alespoň na čas sám. Neříkám, že se již nikdy nezamiluji, ale svým způsobem nechci, jelikož to, co mezi mnou a jí bylo, bylo něco víc, něco opravdu nádherného.

Rozchod mě velice poznamenal. Pokud možno, neudělejte stejnou chybu jako já a jestli svého partnera opravdu milujete a nechcete jej ztratit, respektujte ho a věnujte se mu. Začal jsem trochu žít, dodělávám školu, kterou jsem kvůli rozchodu přerušil, a ve svých čtyřiadvaceti letech se začínám učit hrát na piano. V plánu mám i další aktivity, ale něco postrádám a myslím, že mi to bude chybět do konce života.