Článek
Pátek 13. jsem však razantně změnila svůj pohled na věc. Můj přítel Jakub mi odpoledne psal, že za mnou přijede, ale nejdříve si prý opraví počítač a potom si ještě zajede vsadit, takže nemám počítat s tím, že by u nás byl dříve než v šest večer.
Aby toho nebylo málo, ještě mi poslal SMS, jestli mi má něco kupovat k Valentýnu, jestli to nějak slavím. Pokud ano, pro něco se staví, ale u nás bude až tak kolem osmé večer, tak si mám vybrat. Mrzelo mě to - přece mu nebudu přikazovat, aby mi něco kupoval, měl by to udělat sám od sebe, pokud to tak chce, a říkala jsem si, že pro něj je asi podstatnější sázková kancelář a jeho PC. To jsem mu také napsala. Urazil se, ale za chvilku odpověděl, že půjdeme na večeři.
Byla jsem naštvaná, každá z nás by byla, nebo by ji to aspoň mrzelo. Ale za hodinku mi volal celý vyklepaný, že měl havárku, najel na náledí a narazil do stromu. V tu chvíli člověk opravdu zapomene na všechny ty „drobné" starosti. Okamžitě jsem sháněla tátu a někoho, kdo nám ještě pomůže, a odtahovku.
Jela jsem za ním. Když jsem ho tam zmrzlého po hodině stání a čekání viděla, musela jsem ho obejmout. Byla jsem šťastná, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že je v pořádku. Auto se za pár korun spraví, ale zdraví by mu nikdo nevrátil. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc ho miluji, jak moc mi na něm záleží a že je pro mě všechno na světě (i s tím, co dělá, každý máme své chyby) a chci s ním být...
Co tím chci říct? Zkuste se zamyslet, jestli některé věci neřešíme zbytečně, jestli neděláme jak se říká „z komára velblouda", jestli opravdu stojí za to ty hádky a trápení a není někdy lepší určité drobnosti přejít. Raději vzpomínejme na to pěkné, co jsme spolu zažili, a jinak se zpět neohlížejme a mysleme do budoucnosti. A hlavně si uvědomme, jestli toho člověka milujeme nebo ne a on nás - to jediné je důležité... Každý jsme přece strůjcem svého štěstí...:)
