Patří žena k plotně?

Kdybychom se zeptali obyvatel pravěkých kmenů, zda mají muži chodit na lov, zněla by otázka absurdně. Všichni muži chodili na lov a ženy se staraly o zpracování úlovku, o děti, udržovaly oheň a pořádek v jeskyních. Role byly rozděleny po celá tisíciletí. Vlastně až do poloviny 19. století fungoval v našich zeměpisných šířkách jasný, patriarchální model manželství. Muž se staral o obživu, žena o muže, děti a domácnost.

Podle nedávného výzkumu agentury Median 32 % lidí (mužů i žen) odpovědělo na otázku, zda žena patří k plotně, kladně. Je to správně? Nepochybně ano! Těmto lidem vyhovuje osvědčený patriarchální model, tedy ženy se cítí dobře ve své kuchyni, muži chtějí mít hospodyňky a berou si dobrovolně na svá bedra hmotné zabezpečení rodiny. Vše funguje.

Kdo ale četl Irwingovu knihu Svět podle Garpa, setkal se s jiným modelem. Hlavní hrdina, spisovatel, ráno odvezl děti do školy, pak psal, a pak nakoupil a s chutí a poctivě uvařil pro celou rodinu. Jeho manželka, vysokoškolská pedagožka, chodila do zaměstnání. Je to správně? Ano, vždyť to oběma vyhovovalo!

Růžovými brýlemi romantické zamilovanosti na svém partnerovi obdivujeme a pozorujeme vše možné, jen ne to, jak fungoval model rodiny, ve které vyrůstal. Co nejrychleji se sestěhujeme, abychom si naši lásku užili (ve skutečnosti si tím období zamilovanosti a poznávání jen výrazně zkrátíme), a najednou zjistíme, že nám to doma nefunguje. Muži, kteří vyrůstali v patriarchálních rodinách, nechápou, jak může jejich partnerka nevařit (případně vařit málo či špatně). Jejich partnerky zase nechápou, jak může být pro někoho „kus žvance“ tak podstatný, když existuje tisíc důležitějších věcí než jídlo, když existují restaurace, když se dá jídlo mnoha způsoby prostě nějak „odbýt“.

Sám rád vařím. Bývalá manželka mne do kuchyně prakticky nepustila. Když už jsem se vloudil, chodila okolo a ptala se, co vlastně vařím, proč tam dávám to a nedávám ono. A to my muži nemáme rádi. Raději jsem to vzdal. Nyní žiji spíše v „garpovském“ modelu, pracuji převážně doma a vaření je pro mne radostí a relaxem. Když uvaří partnerka, zase si užívám toho, že mi někdo podá jídlo až pod nos.

My, rozumní muži, chápeme, že pracující partnerka nemůže být zároveň profesionální kuchařkou, umíme v kuchyni zaskočit či bez reptání přijmout rychlá a racionální stravovací řešení. Rozumné ženy zase vědí, že je dobré se alespoň občas k plotně poctivě postavit, že nás tou pracnou svíčkovou či španělskými ptáčky na čas uspokojí, ubezpečí o správnosti volby a odeženou od stesku po maminčině kuchyni.

Je však třeba vzít v potaz, že existuje vyhraněný typ mužů, se kterými může být i ten „blbý kus žvance“ důvodem k partnerskému krachu. Jakkoli jsem sám v těchto záležitostech velkým univerzálem, znám hodně takových mužů a každé ženě mohu doporučit, aby otázku, zda patří žena k plotně, svému partnerovi položila co nejdříve. A víte-li bezpečně, že kuchyňský sporák není a nebude vaším oblíbeným stanovištěm, přenechte muže, kterému „láska prochází žaludkem“ raději ihned některé z rozených hospodyněk. Vždyť nás tolerantních, nenáročných a vařících mužů je taky dost!