Znáte etiketu dětského hřiště?

Časopis Uzlíček

Chodí hodně a rád, obvykle i do silnice, s veselým pokřikem „jejejejej“ po očku sleduje, jak za ním sprintuju. Na to jsem si už zvykla.

Hraje si rád, ovšem ne s hračkami. Mezi favority patří kladivo (ne dětské, ale tátovo), kleště na grilování nebo tupá pila u babičky. Se všemi těmito výdobytky chodí i spát.

Rozumíme si výborně. Komunikace obvykle probíhá tak, že něco navrhnu a Štěpa řekne „NE.“ A na tom si trvá.

Matka introvert, dítě společenské tak, že by s kýmkoliv sympatickým odešlo. Jak tohle přežiju???

„Bábu, bábu, ještě dělat bábu!“ volá dítě a neomylně zamíří rychlým krokem směr dětské hřiště. Na písku a v jeho okolí už sedí asi pět kolegů, hází po sobě písek a provozují další bohulibé činnosti. Pozdravím pět maminek, vysypu lopatky, hrabičky a kyblíčky. Štěpa zamíří k holčičce stejně staré a vydrapne jí bábovičku.

„Štěpánku, máš tady svoje, neber holčičce její věci,“ zasáhnu rázně, ale přes vzteklý řev malé princezny už mě není slyšet. Chlácholím ji, nabízím naše náčiní, začínám se lehce potit. V zádech mě pálí oči maminek a Štěpánek si zatím spokojeně hraje s cizími hračkami. Mám mu je vzít a riskovat záchvat? Zdá se mi to, nebo jsou ostatní děti hodné a spořádané a jen to moje se chová poněkud nevycválaně? Kde dělám chybu?

Slunce už pár dní pěkně pálí, spoustu času trávíme v parku u fontány s vodou. Štěpán do ní zatím ještě nespadl, což je velký úspěch. Vykračuje si po cestičce kolem laviček.

„Paní spinká,“ zahajuje nenápadně konverzaci u lavičky, kde se opaluje starší dáma. „Nespinká, Štěpánku, paní se opaluje,“ uvedu na pravou míru. „A pojď, nebudeme paní rušit, ano?“ „Štěpa hačí,“ odtuší dítě, které se evidentně rozhodlo, že paní je velmi sympatická a poctí ji svou přízní.

„Ne, ne Štěpo, pojď dál, tamhle je vodička,“ snažím se ho odtáhnout. Paní zatím nevykazuje žádné známky toho, že by s námi chtěla trávit čas a já vymýšlím, jak syna odlákat.

Nicméně už sedí na lavičce. „Štěpa má parník,“ hrdě ukazuje lodičku a nehodlá se vzdát. Paní otevře oči, ve mně hrkne, že dostanu kázání, ať ji tu nerušíme. Roztaje. „Ty jsi ale povídálek, viď…?“ Zdá se mi to, nebo slyším lehkou ironii v hlase? Koho si asi vybere příště…