Příběh čtenářky: Láska přes internet? Omyl!

„Je to něco přes dva roky, co jsme se poznali. Popíjela jsem tenkrát kávičku a u počítače hledala nějakou společnost v páteční osamělosti. Našli jsme se na jednom chatu, bylo nás v ,místnosti' několik, psala jsem si porůznu s jejím osazenstvem, až jsme tam zůstali sami. V opuštěné ,místnosti' jsme si začali povídat o ničem a všem. Bylo to velmi příjemné, zrovna jsem totiž prodělávala bolestný rozchod s nevěrným přítelem. Přišlo mi, že jsme si psali několik minut, a mezitím za okny už pomalu svítalo.

Nechtěla jsem, aby to skončilo, a on také ne, vyměnili jsme si e-mailové adresy a psali si ve chvílích, kdy jsme se nedokázali časově shodnout a ve stejnou dobu usednout k počítači. Časem jsme vychytali mezery v pracovním vytížení. Byl podnikatel, času měl tak akorát, většinou později večer a dopoledne, což mi vyhovovalo. Volali jsme si přes internet, chodili jsme na chat a trávili spolu večery on-line. A samozřejmě po nějakém týdnu jsme došli k závěru, že bychom chtěli existovat i bez počítače – přes mobil.

Textovka mi pípla každý večer na dobrou noc a ráno na mě čekala nějaká veselá básnička či říkadlo, kterým mě hned po ránu rozesmál. Byla jsem v tom až po uši, byla jsem zamilovaná do hlasu vycházejícího z telefonu a písmenek na displeji. Vyměňovali jsme si fotky, videa, zážitky a vzpomínky, věděli jsme o sobě snad všechno. Věděla jsem, že miluje rockovou hudbu, že miluje teplo a že by se chtěl jednou podívat do Benátek.

Časem jsme chtěli vědět víc než jen to, že máme rádi stejná jídla a západ slunce. Domluvili jsme si romantickou večeři, přijel si pro mě, hned u auta mě políbil na tvář a dal mi rudou růžičku. Už v tu chvíli jsem měla vědět, že je všechno až moc dokonalé, ale byla jsem zamilovaná, skrz ty mizerné růžové brýle jsem neviděla. Vše proběhlo přesně tak, jak jsme si to oba naplánovali – bez ustání jsme mluvili, smáli jsme se, bavili se. Poté jsme se prošli parkem a pak mě odvezl domů, proběhla pusa na ruku a rozloučení.

Několik hodin na to jsme zjistili, že jsme oba měli tu samou nutkavou chuť se políbit, ale báli jsme se, a tak bylo nevyhnutelné druhé ,rande'. Pak třetí, páté, desáté, nespočitatelné. Vypadalo to, že k sobě patříme a nikdy to nemělo být jinak. Zbožňovala jsem, když vyprávěl tím svým medovým hlasem historky, které mi vháněly smíchem slzy do očí.

Po nekonečných dvou měsících to přišlo, teda spíš přišla. Blikla mi textovka: ,Já, Ty a společný víkend?' Okamžitě jsem datlovala souhlas. A tak se to stalo, po pár dnech nastal pátek, přijel si pro mě a vyrazili jsme, jeli jsme asi dvě hodiny a skončili jsme v malinkém hotýlku kousek za Prahou. Promilovali jsme celou noc, za celý svůj kratičký sexuální život jsem po nikom tak netoužila. Začínala jsem si přát, aby ta pohádka nikdy neskončila a za naším příběhem bych napsala ,a žili šťastně až do smrti'.

Okolo deváté ráno v sobotu mu začal drnčet telefon, na displeji se objevila písmenka m-i-l-á-č-e-k. Četla jsem to stále a pořád dokola a říkala jsem si, že špatně vidím, že mám ještě ospalky v očích. V tom vyběhl ze sprchy, sebral telefon a zmizel zpátky v koupelně a zavřel za sebou dveře. Přes dvacet minut někoho na druhé straně přesvědčoval, že to není tak, jak si to myslí volající, že je opravdu na pracovní cestě a že se vrátí v neděli domů. Že se na NI těší a další takové bláboly.

Zkoprnělá jsem seděla na posteli a čekala, co se bude dít. Vyšel z koupelny, sedl si na kraj postele zády ke mně. ,Volala mi matka mého dítěte.' Nevěděla jsem, zda na něj začít řvát, nebo začít hystericky brečet. Přiznal mi, že má přítelkyni, se kterou má dítě, údajně se někdy potkali a rozuměli si, začali spolu bydlet a mají spolu dítě. Ale nemiluje ji, ne jako mě. Měla jsem pocit, že mi někdo bodl nůž do srdce. Chtěla jsem být daleko od něj, od těch lží a přetvářek.

Sbalili jsme se a jeli pryč. On se mě snažil celou cestu ubezpečit, že já jsem ta jediná, kterou miluje a že už nikdy nechce jinou. A že až to vyřeší, chtěl by se mnou bydlet a takové ty sliby, které se nikdy neplní. Dovezl mě domů, vystoupila jsem, vzala tašku a bez ohlédnutí jsem bouchla dveřmi a zašla do vchodu, tam jsem se konečně mohla hlasitě rozbrečet. Týden na to mi přišel dlouhatánský e-mail. Omluvný, žádostný, lítostný, bolestný, zamilovaný. Všechno jen ne důvěryhodný. Na odpověď jsem si nechala také týden. Odepsala jsem velmi jednoduše: ,Miluji Tě jako nikoho a zároveň jsi mě obelhal jako nikdo a už Tě nikdy nechci vidět.'

Měsíce mi domů chodily rudé růže a omluvné dopisy, k Vánocům dokonce dorazil stříbrný náramek s rytinou ,S láskou navždy Tvůj'. Dva roky jsem se z toho vzpamatovávala. Kdykoli jsem si našla chlapa, se kterým jsem měla pocit, že zase můžu dýchat, jako by to vycítil. Přišel další e-mail, další textovka, další květiny. Až jednou mi v práci někdo nechal žluté růže, ne červené jaké posílal vždy, což mě zmátlo, ale i tak jsem je chtěla hned vyhodit, až na mě vypadl papírek s textem. ,Od tajného ctitele pro krásnou neznámou' a pod tím telefonní číslo, které jsem neznala. A tak jsem napsala děkovnou a zvídavou smsku, kdo že je ten ctitel.

Dneska jsme spolu půl roku a je to naprosto úžasné, muž, který mě ,zná' ze zastávky autobusu, nemá děti ani žádné skryté manželky, milenky, přítelkyně a je ještě úžasnější než On. A jen tak mezi námi, mému exsnu nejspíš došly peníze, nebo konečně pochopil, že to nemá cenu, květiny už nechodí, textovka mi nepípla od nového roku ani jedna a já se cítím volná a šťastná." :-)

Autorka: čtenářka Sandra