Hlavní obsah

Příběh Petra: Bývalá mi vzala dceru

Foto: Thinkstock

Manželka mi sebrala dceru!

V redakční poště nás zaujal smutný příběh našeho čtenáře Petra. Rozhodl se vám svěřit se svou mnohaletou velkou starostí. Vyjádřete svůj názor a případně mu poraďte v diskusi pod článkem!

Článek

Je to už 10 let, co jsem se rozvedl se svou tehdejší manželkou. Sice se mi výrazně ulevilo, ale nechal jsem u ní to nejcennější, co jsem měl – naše společné dítě. Ale začnu od začátku.

Vše vypadalo jako idyla…

S Lenkou jsem se poznal na jedné akci, na kterou jsme byli oba pozvaní. Ihned mi padla do oka. Seznámili jsme se a zajiskřilo to mezi námi, a tak ze mě vylezlo: „Šla bys na večeři?“ Od té doby jsme měli několik úspěšných schůzek a asi po půl roce jsme spolu začali bydlet. Byl jsem s ní velmi šťastný a asi za čtyři měsíce jsme do toho praštili. Její rodiče z toho nebyli zrovna nadšení – neměli mě moc v lásce, ale Lence to bylo jedno. Svatba byla nádherná a štěstí se ještě vystupňovalo tím, že Lenka zjistila, že je těhotná. Měli jsme ohromnou radost a hned jsme začali zařizovat dětský pokojíček. Narodila se nám krásná dcerka Markétka, kterou jsem si okamžitě zamiloval. Všechno se zdálo idylické, ale zakrátko se můj dosavadní svět obrátil vzhůru nohama.

Jak se může člověk změnit?

Manželka totiž začala najednou být hrozně zlá. Začali jsme se denně hádat a jí nedělalo vůbec žádný problém například schválně rozbíjet nádobí o zeď. Proměnila se prostě úplně zničehonic v blázna! Několikrát se dokonce stalo, že na mě vylila schválně vařící polévku.

Bylo to otřesné. Naší dcerce byl rok a půl a já to chtěl vydržet, jenom kvůli ní. Jenže to nešlo. Když po mně žena jednou hodila nočník, do kterého zrovna naše dcera udělala potřebu, byl vážně konec. Naštval jsem se, sbalil si věci a odešel z našeho společného bytu.

Několikrát mě prosila, abych se vrátil, že se změní. Zkoušel jsem to, ale vždycky to po pár dnech nevydržela a vrátila se ke své agresivitě. Doporučoval jsem jí léčbu, ale nechtěla o ní nic slyšet. Žít s ní ale v jedné domácnosti se prostě nedalo. Podal jsem žádost o rozvod a scény ještě víc přiostřily. Nakonec ale Lenka žádost o rozvod odsouhlasila.

Foto: Thinkstock

Rodiče řekli rozvod. A co pak?

Rodina nejsme jen my dva!

Chtěl jsem naši dceru do péče, protože mi bylo jasné, že z ní nevyroste nic dobrého, když ji bude vychovávat šílená matka. Jenže ta se na mě dokonale připravila. U soudu tvrdila, že jsem ji prý v době manželství fyzicky napadal já, a dokonce ukazovala modřiny, které si zřejmě udělala schválně sama. Argumentoval jsem, že není normální, a soudu jsem nastínil všechny zásadní momenty našeho soužití. Soudci z nás šla hlava kolem, nicméně nakonec dceru dostala do péče Lenka. Já jsem dostal možnost brát si ji na víkend každých čtrnáct dní. Bylo to hrozné, ale musel jsem se s tím smířit.

Co ale přišlo potom! Lenka mi Markétku „půjčovat“ na víkendy vůbec nechtěla. Často jsem ji vůbec nedostal (jednou byla nemocná, jindy někam jeli, potom zase nachlazená), ale jakžtakž jsem se s ní stýkal.

Naschvály bolí

Když jsem zjistil od bývalé společné kamarádky, která se i teď s mou bývalkou vídá, že Lenka udělala dcerce schválně večer před jednou z mých plánovaných návštěv jídlo, na které je alergická, aby jí bylo zle a já si ji nemohl odvézt, nemohl jsem s tím udělat absolutně nic. Dcera by samozřejmě proti matce nikdy nevypovídala. Už odmalička je totiž Lenkou zpracovávaná proti mně. Bývalka jí o mně vykládá hrozné nesmysly a popouzí ji proti mně.

A jak to vypadá v současné době?

Dceři je 13 let a neviděl jsem ji přes půl roku. Mám ji vídat každý druhý týden, ale vždycky mi den předem přijde od Lenky sms, že z nějakého důvodu nemůže. Třeba minulý měsíc to byly tyto výmluvy: Je nemocná, zvrtla si kotník, a tak cestu k tobě nezvládne, je nachlazená, jede se školou na lyžák... A já s tím nemůžu naprosto nic udělat. Markéta s ní samozřejmě spolupracuje, protože já jsem tady přece ten špatnej, ten, kdo ji opustil, když byla malá. Tak jí to totiž její matka předkládá. Je opravdu těžké vidět, jak před svátky Markéta předstírá zájem o mě, aby dostala nějaké dárky, a týden po Vánocích se mnou odmítá i mluvit po telefonu.

I když už mám svůj život, protože čas běží, nedokážu se odpoutat od vracející se myšlenky, zda není možné, že jsem opravdu udělal někde chybu i já. Jestli jsem neměl něco udělat jinak. Ale pořád mi vychází, že jsem udělal opravdu všechno, co bylo v mých silách...

Život píše neskutečné příběhy a každý je zajímavý. Stalo se něco podobného vám? Napište nám o tom na e-mail pribeh@prozeny.cz.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama