Hlavní obsah

Psycholožka: Coming out dítěte je těžký i pro rodiče

Foto: Ben Gingell, Shutterstock.com

V roce 2014 rezonoval Českem příběh Filipa Havlíčka (✝14), synovce moderátorky Ester Janečkové (47). Měl pocit, že žije v homofobním světě, a proto z něj dobrovolně a navždy odešel. Jeho smutný příběh inspiroval k založení poradny, díky které už se žádný mladý člověk nemusí ztrácet ve zmatku a úzkostech.

Článek

O tom, čím si procházejí děti (a jejich rodiče), pokud se v dospívání rozhodnou svěřit se se svou sexuální orientací či genderovou identitou, jsme si povídali s psycholožkou Irenou Smetáčkovou (44). Po smrti Filipa Havlíčka se podílela na vzniku on-line poradny S barvou ven, jejíž služby mohou využívat nejen osoby LGBT+, ale i jejich blízcí.

Slovníček pojmů

  • LGBT+ - tato zkratka označuje lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby. Znaménko plus se používá proto, že existují i další orientace či genderové identity, které do komunity rovněž spadají.
  • Genderová identita - pohlavní totožnost člověka. Jedinec se může hlásit k ženskému či mužskému pohlaví, kombinaci obou nebo žádnému genderu.
  • Coming out - okamžik, kdy se člověk svěří jiným osobám či širší veřejnosti se svou menšinovou sexuální orientací či genderovou identitou.

V dopise na rozloučenou, který po sobě Filip zanechal, stálo mimo jiné i to, že dnešní svět je plný předsudků a nenávisti k určitým skupinám lidí. Zajímalo by mě, jak vnímá homosexualitu česká společnost dnes? 

Naše společnost jako celek je poměrně tolerantní, i když s respektem je to slabší. Bohužel to neznamená, že se konkrétní lidé nesetkávají s homofobií – ve škole, v zaměstnání i v rodině.

Tipuji, že ve velkých městech se sexuální orientace příliš neřeší, zatímco na vesnicích může být homosexualita stále ještě tabu. Nebo se mýlím?  

Z výzkumů je opravdu známo, že mezi velkými městy a vesnicemi existují rozdíly v míře odmítání LGBT+ témat. Ale dost to jde na vrub vzdělání, otevřenosti a anonymity. To znamená, že se jedná spíše o to, v jaké konkrétní komunitě se člověk ocitá. I ve velkoměstě se lze dostat do společenství nesnášenlivých lidí a naopak.

Foto: Archiv Ireny Smetáčkové

Psycholožka Irena Smetáčková se podílela na vzniku poradny S barvou ven. Dnes už poradna nefunguje pouze v on-line prostředí: 30. září proběhne setkání první terapeutické skupiny pro rodiče, jejichž děti se vyoutovaly

S jakými názory se v takovém společenství může člověk nejčastěji potkat?

To jasně ukazuje výzkum diskriminace LGBT lidí, který v roce 2018 provedla kancelář veřejné ochránkyně práv ve spolupráci se spolkem Prague Pride. Celých 50 % českých LGBT osob se často setkává s tvrzením, že homosexualita není přirozená, 14 % s názorem, že gayové a lesby by se měli léčit, a 5 % dotázaných si vyslechlo tvrzení, že homosexuální pohlavní styk by měl být trestný. Diskriminováno nebo obtěžováno se cítilo celých 35 % respondentů a respondentek. S výhrůžkami fyzickým násilím má zkušenost 9 % dotázaných a 5 % jich bylo skutečně napadeno.

To opravdu nejsou zanedbatelná čísla. Vstřícné prostředí i psychickou pomoc nabízí poradna S barvou ven, která vznikla na základě nešťastné smrti Filipa Havlíčka. V čem je specifická? 

Především tím, že vznikla jako poloodborný prostor. Je založená na osobních zkušenostech mentorů a mentorek, kteří nejsou psychology. Ale pravidelně se vzdělávají a intenzivně spolupracují s tříčlenným psychologickým týmem, který tvořím já, Aleš Kabilka a Josef Smrž.

Jak vypadá typický klient poradny? 

Je to mladý člověk na konci základní školy či na střední škole, který si není jistý svojí sexualitou, méně často ani genderovou identitou. Cítí, že něco je u něj jinak než u kamarádů, ale neví přesně co. Klienti a klientky se proto například ptají: Jak poznám, že jsem gay? Poměrně časté je i to, že sami sebou si už jisti jsou a hledají způsob, jak to sdělit svému okolí. Bojí se, že když rodičům či kamarádům řeknou, že jsou gayové a lesby, tak je ztratí.

Foto: MAD.vertise, Shutterstock.com

Ačkoliv je česká společnost celkem tolerantní, homosexuální jedinci se stále setkávají s nevhodnými poznámkami okolí

Může se stát, že rodiče dítě po coming outu zavrhnou? 

Bohužel se to stává, i když jistě méně často než v minulosti. V těch extrémních případech zavrhnutí znamená, že rodiče mladého člověka vyhodí z domova a přeruší s ním veškerý kontakt.

Co má pak takový člověk dělat? 

V tom případě je důležité obrátit se na sociální služby. Pokud mají mladí lidé obavy, že by až k takové reakci mohlo dojít, je dobré coming out vhodně načasovat (není nutné to uspěchat) a zjistit si před ním možnosti, například kde jsou azylové domy. Naštěstí takové krajní případy jsou ojedinělé. Ale zavrhnutí se může odehrát i méně nápadným, ale přitom hluboce zraňujícím způsobem – ochladnutím vztahů, nezájmem, posměšky a výčitkami.

Ranit mohou také naopak děti své rodiče. V čem chybují při coming outu? 

Nejčastějším problémem je špatné časování a netrpělivost. Mladý člověk se obvykle na coming out chystá několik měsíců, někdy i let. Postupně si svoji sexuální orientaci a/nebo genderovou identitu uvědomuje, přijímá ji, sžívá se s ní. A poté to v jediné sekundě vypálí na rodiče a chce, aby oni řekli: Dobře, stojíme při tobě.

Foto: Rawpixel.com, Shutterstock.com

Coming out je klíčový moment v životě LGBT+ lidí. Právě během něj nastává v komunikaci dítěte s rodičem nejčastěji problém

A ono to tak není… 

Pokud je to pro rodiče překvapení, je taková reakce psychologicky nelogická. I rodiče mají určité představy o svém životě a sdělením dítěte se tyto představy otřesou v základu. Prvotní reakce tedy často bývá: Aha, opravdu? To není možné. Já doufal/a… To se dítěti obvykle jeví jako negativní reakce, ale ve skutečnosti to je „jen“ absence pozitivní reakce. Tu rodiče často chtějí i umí dát, ale potřebují trochu víc času.

Co byste tedy doporučila mladým lidem, kteří se rodičům chtějí svěřit? 

Dopřejte rodičům čas na zpracování novinky. V některých případech může být vhodné, že jim informace dávkujete nebo že jim je sdělíte nepřímým způsobem, například dopisem, nebo že využijete posla.

Asi je vhodné zmínit, že do LGBT+ komunity nepatří samozřejmě jen gayové a lesby, ale třeba i transgender osoby. S tím se musejí rodiče vyrovnávat ještě hůř… 

Tato změna je zásadnější, týká se více životních oblastí, a proto bývá logicky náročnější. Navíc o transgender otázkách se ve společnosti mluví málo (výrazně méně než o homosexualitě), takže rodičům často chybí základní informace. Na druhou stranu ale mohou cítit i úlevu, protože najednou jim dává smysl mnoho neobvyklých zážitků, které se svým dítětem v průběhu života měli.

Foto: Archiv Ireny Smetáčkové

Irena Smetáčková v poradně S barvou ven působí dodnes

Nemohou ale dostat z podobné informace strach?

Pokud v rodičích vzniknou nepříjemné pocity, ne nutně jen strach, může to mít několik důvodů. Někdy je to proto, že mají homofobní předsudky a najednou se mají smířit s tím, že jejich dítě patří mezi lidi, kterými opovrhují. Častěji proto, že mají nějakou představu o svém životě, například se těší na svatbu dítěte a na roli prarodiče, a najednou se jim taková budoucnost rozplývá. Také se často o dítě prostě bojí – rádi by, aby mělo příjemný život, a vědí, že LGBT lidé to mají v mnoha ohledech náročnější.

Jak by měla vypadat ideální reakce rodičů? 

Ideální reakce je možná jen v ideálním vztahu. Ten je takový, kdy se rodiče a děti o sebe zajímají, pečují, tráví spolu čas a jsou vůči sobě přiměřeně otevření. Rodiče coby dospělí a zralí lidé přitom samozřejmě nesou za vztah větší díl zodpovědnosti. Pokud tedy vztah mezi dětmi a rodiči je dobrý – znají se, respektují se, podporují se, mluví spolu, pak by reakce na coming out mohla vypadat takto: Jsem rád/a, že mi to říkáš. Určitě to pro tebe nebylo snadné. Je to pro mě nečekaná zpráva. Potřeboval/a bych trochu času, abych si to srovnal/a. Vždycky ale budeš moje milované dítě a moc si přeju tvoje štěstí. Budu se snažit tě podporovat v cestě, kterou si zvolíš, i když to pro mě třeba nebude vždycky snadné.

Co když rodič tuší, že jeho dítě je LGBT+, ale jistý si není. Měl by s ním o tom mluvit?

Klíčový moment v životě LGBT+ lidí je coming out. A pouze oni by měli mít právo rozhodnout, kdy a komu to řeknou. Určitě by proto rodiče neměli vyzvídat a nutit, a to ani v případě, že si jsou jistí tím, že je jejich dítě LGBT+. Namísto toho je důležité vytvářet příležitosti ke sdílení, ukazovat zájem a vyjadřovat respekt.

Foto: YAKOBCHUK VIACHESLAV, Shutterstock.com

Ne vždy probíhá coming out ukázkově. Někteří rodiče se se sexuální orientací svého dítěte jen těžko vyrovnávají

Poradna plánuje setkání první skupiny pro rodiče, jejichž děti se vyoutovaly. Prozradíte nám ve stručnosti, o co vlastně jde?

Dlouho nám bylo jasné, že poradna by neměla sloužit jen mladým lidem, ale i jejich rodičům. Pokud se oni dokážou dobře vypořádat s tím, že je jejich dítě LGBT+, odpadne tak mladým lidem hodně stresu. Přitom je pochopitelné, že to pro rodiče nebývá snadné. Obecně platí, že když procházíme náročnou životní situací, pomáhá o tom mluvit.

Díky tomu se nám uleví, něco nového o sobě si uvědomíme a také se můžeme inspirovat od druhých. Někomu vyhovuje on-line komunikace, někomu ne. A právě pro ty, kteří preferují osobní kontakt a hledají zároveň sdílení i odborný pohled, jsme se rozhodli uspořádat podpůrnou skupinu. Poradna aktuálně nabízí dvě – jednu pro mladé lidi a druhou pro rodiče.

On-line poradna funguje již pátým rokem. Vzpomenete si na příběh nějakého klienta, který vás chytnul za srdce

Unikátní jsou příběhy všech klientů, kteří se trápí, nemají sami sebe rádi, nejsou ve vztazích se svými blízkými otevření, mnohdy je napadá, že život je pro ně příliš těžký. V poradně ale najdou člověka, který jim naslouchá, rozumí jim, věnuje svůj čas tomu, aby s nimi probral různé životní scénáře… A když dospějí k rozhodnutí, že některý z těchto scénářů zrealizují a vezmou tak život do svých rukou, uleví se jim.

A do poradny se poté často vrací, aby mentorům a mentorkám řekli o změnách ve svém životě a aby jim poděkovali. Po pěti letech existence poradny máme také už první mentory a mentorky, kteří do poradny původně vstoupili v klientské roli. I díky tomu, co si z poradny odnesli, si srovnali život a nyní se jako vyrovnaní lidé vrací, aby pomohli zase jiným. Vidět napřímo takovou smysluplnost poradny – to mě v poslední době dojalo nejvíce.

Jaké to je být ženou uvězněnou v mužském těle? Přečtěte si příběh transsexuálky Terezy!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.