Hlavní obsah

Blanka Dobešová: I pohřeb může být oslavou života

Foto: Les vzpomínek

Přemýšleli jste někdy o tom, kde byste byli rádi pochováni a zda chcete kremaci? Jestli vám připadá divné mluvit o smrti, tak si přečtěte rozhovor s Blankou Dobešovou, pro níž je smrt povoláním.

Článek

Cestou na rozhovor s Blankou Dobešovou jsem se přistihla, že se ladím do „uctivě decentní“ nálady. Když jedete na schůzku s někým, jehož povoláním je pohřebnictví, tak to na vás prostě tak nějak padne. Ale bylo z toho velmi zajímavé povídání o tom, proč se stále víc lidí nechce se zesnulými loučit v krematoriu, ale využívají toho, že popel lze uložit třeba v lese nebo na zahrádce.

Jaké jsou možnosti ekologických pohřbů a kde a proč se na zemřelých sází stromy? Řeč je také o pražském Lese vzpomínek, který nadšená „ekofunebračka“, jak si sama říká, s pokorou zakládala.

Jak se mladá a usměvavá žena rozhodne věnovat pohřebnictví? Potkala vás nějaká tragédie, která vás nasměrovala?  

Moje motivace byly vlastně trochu bolestné a trochu pozitivní a radostné, od obojího kousek. Vystudovala jsem enviromentální studia v Brně, což je inovativní a mladá katedra, na které nás povzbuzovali, abychom sledovali trendy v zahraničí. A když jsem v jednom časopise narazila na proutěnou rakev, zamilovala jsem se okamžitě!

Do rakve?

Zní to trochu divně – ale mám velmi ráda věci, které jsou ekologické a ještě mají společenský přesah. Takže jsem o přírodním pohřebnictví začala shánět informace a začala o něm i psát. Fascinovalo mě, že to je způsob, který dělá z pohřbu vlastně oslavu života. A to je velký protiklad k situaci u nás.

Myslíte pohřby v krematoriích?

Myslím i ty, ale hlavně kremace bez obřadu. Těch máme světově nejvíc!

Foto: Les vzpomínek

A čím to podle vás je?

Hodně lidí má velmi negativní zkušenosti s obřadem v krematoriu a nechce ji opakovat. A vůbec – téma smrti je u nás tabu. Zažila jsem to v době, kdy umíral můj dědeček. Byl v nemocnici a bylo na něm vidět, jak moc chce zemřít. Nikdo to ale nechtěl akceptovat a jeho trápení se jen prodlužovalo. To, že lidé odcházejí, je bolestivé, ale to, že to neumíme přijmout a hezky se k tomu postavit, to je ještě horší. Přidáváme si tím další vrstvu utrpení, která by tam nemusela být.

To byl moment, kdy jste se rozhodla tyhle chvíle lidem ulehčovat? 

Ano. Uplynulo asi patnáct let a jsem moc ráda, že se to pohnulo. Rozvíjí se hospicová a paliativní péče, opět se učíme o své umírající a zemřelé pečovat.

Cesta od obrázku proutěné rakve k prvnímu obřadu trvala jak dlouho?

Asi deset let. První roky to bylo jen akademické a výsledkem byla i diplomka s názvem Až umřu, zasaďte na mně jabloň, která ukazovala zkušenosti z Anglie a Německa. Přečetl si ji ředitel Správy pražských hřbitovů pan Červený a požádal mě a kolegyni, která měla podobnou cestu, abychom založily přírodní hřbitov i v Praze.

Foto: Les vzpomínek

Strom, pod který se uloží popel zesnulého, stejně jako průběh obřadu, je vybírán příbuznými. Zatím málokdo si takové věci zařídí sám pro sebe

Výsledkem je Les vzpomínek součást hřbitova v pražských Ďáblicích

Ano, pan Červený nám vytipoval místo. Pak jsme s kolegyní otvíraly Les vzpomínek v roce stého výročí založení hřbitova. Byl to doposud nevyužitý les, ve kterém jsou i staré památné stromy. K těm jsme začaly ukládat popel – vsypem, nebo v rozložitelných nádobách.

Jak se o vás lidé dozvěděli?

Měly jsme štěstí a všechno šlo nějak samo. Zakládaly jsme Les vzpomínek současně s naší neziskovkou Ke kořenům a zúčastnily se jako trojice mladých žen soutěže pro mladé podnikatele v oblasti enviromentální a sociálně prospěšné. To přineslo i publicitu a k lidem se tak dostaly informace.

Pamatujete si na první obřad v Lese vzpomínek?

Ano. Té paní zemřela maminka a jí se zdál sen, ve kterém stála pod lípou. Tak jsme uložily maminky popel právě pod lípu.

Foto: Les vzpomínek

Popel se ke kořenům stromů může buď vsypat, nebo se ukládá do rozložitelných schránek

Kdo jsou vaši klienti? Počítám, že jde spíš o mladší a ekologicky zaměřené...

Myslely jsme si, že tu budeme pro ekologicky a alternativně smýšlející lidi. Ale tak to není. Jsme tu pro lidi napříč generacemi, kteří jsou tradičnější, ale chtějí hezčí obřad než v krematoriu. I když jsou i případy, kdy proběhne obojí. Ale to je spíš výjimka.

Má ukládání pod stromy nějaká specifika, třeba roční dobu?

Ano, ctíme zimní klid. Ale pozůstalým nevadí čekat. Někdy ukládají popel, který mají doma měsíce i léta, jen pro něj zatím nenašli místo podle svých představ. Až u nás.

Stává se, že si přijdou vybrat strom lidé i sami pro sebe?

Je to spíš výjimka, ale stává se to. Teď si jeden strom rezervovala skupina třicátníků, protože se bojí, že za pár let už by tu nebylo místo. Stává se, že si přijde rodina hledat místo třeba pro zemřelou babičku a přivedou i dědu, který tam jednou chce být s ní, takže chce mít právo volby.

Foto: Les vzpomínek

Do Lesa vzpomínek lze chodit jako do parku a přitom na zesnulého vzpomínat a pobýt na místě, kde byl uložen jeho popel

Zvláštní představa...

Pro nás zatím ano, v zahraničí je běžnější, že místo posledního odpočinku i to, jak má vypadat obřad, nachystají lidé sami sobě, a díky tomu to svým blízkým ulehčí.

Když se vás někdo ze spolužáků nebo dávných kamarádů zeptá, co děláte a vy mu řeknete, že v pohřebnictví, jak na to reagují?

Většinou pozitivně. Ale je to podle mě i proto, že to považuji za své poslání. Díky tomu o tom mluvím s nadšením, které jistě ovlivní i názor okolí. Tedy někdy mi hlavně starší lidé doporučí, abych si našla něco veselejšího.

Vaše práce musela ovlivnit váš pohled na smrt. Pozorujete to na sobě?

Můj vztah ke smrti byl vždy hodně zvědavý a pozoruji, že se mění na důvěrný. Že mě ovlivňují hlavně ty chvíle, kdy se při obřadech dějí zvláštní věci.

Foto: Les vzpomínek

Blanka Dobešová zažila obřady, které byly zvláštní třeba chováním zvířat nebo náhlou změnou počasí

Jaké?

Čím je to rozloučení hezčí a oduševnělejší, tím častěji třeba ptáci přijdou blízko k nám a jsou tam s námi. Po jednom rozloučení obletěla hrdlička třikrát to obřadní místo a všichni měli husí kůži. Často se stává, že když má začít obřad, přestane pršet, nebo se třeba objeví duha...

Zatím jsme mluvily o ukládání popela ke kořenům stromů. Vše ale začalo proutěnou rakví. Uvažuje se o pohřbívání v rakvi?

V zahraničí se tyto ekologické alternativy rozvíjejí a třeba v Anglii se pohřbívá celé tělo a na něm vysazuje strom, v Americe se takhle dokonce zalesňuje krajina. U nás ale zatím vedou kremace, v Praze jich je až 97 procent. Vypadá to, že jsme na to zvyklí a jsme s tím i spokojení. Ale také jde o místo. Pohřbívat celá těla, to chce hodně velké území. Sníme o tom, že se někde objeví osvícený starosta, který takové místo najde.

Morbidní téma, když si představím, jak do mě vrůstá strom. Čistě prakticky aby partneři mohli být spolu, to se ten strom vytrhne?

To je pokročilá úvaha. Většina lidí zůstane v romantické představě a tohle vůbec neřeší. A ta představa, že si z vás strom bude brát živiny, s tím jsem se ještě nesetkala. Ale je pravda, že takový strom by byl jen váš, takže partner by tam uložen být nemohl.

Foto: Les vzpomínek

Blanka Dobešová sama sebe někdy označuje jako ekofunebračku a říká, že právě pohřebnictví je tím jejím „důlkem“

Ona je divná i představa, že v lese, kde jsou uložena těla mrtvých, bude pak někdo chodit a bude na ně šlapat...

Někteří pozůstalí s tím mají problém i v Lese vzpomínek. V zahraničí se dávají na místo vsypu kameny s nápisem. Myslím, že do budoucna se to takhle bude řešit i u nás.

Víte o nějakém dalším místě, kde by mohl být ekologický hřbitov?

Nedávno se v Brně otvíralo Údolí vzpomínek. Je to zahrada, ukládá se tam pod stromy a do záhonů. Je to takové malé, spíš symbolické místo. Co vím, tak se chystá projekt přírodního hřbitova Krajina vzpomínek v Říčanech u Prahy a lesní hřbitov pod Lysou horou. Jsme rádi, že máme v Lese vzpomínek ještě možnost rozšíření. A doufám, že se později objeví i jiná lokalita. Klidně i víc přírodní, což je ostatně přání mnoha pozůstalých.

Nejde jen tak koupit pozemek a tam pohřbívat?

Ne, hřbitov může založit jen obec a církev v souladu s územním plánem. Možná je jistá naděje v Říčanech, ale uvidíme.

Foto: Les vzpomínek

Ukládání popela ke kořenům stromu je jednou z možností přírodního pohřbu. Ve světe už pochovávají celá těla a na nich vysazují stromy

Lidé to obcházejí tím, že popel svých blízkých nechávají třeba doma na zahradě, nebo v přírodě.

Ano - a je to zcela legální, na rozdíl od mnohých okolních států, kde je to možné jen na hřbitovy.

Na závěr se prostě musím zeptat - kde chcete jednou být vy?

Doufám, že se dožiji chvíle, kdy bude existovat hřbitov jako sad a zasadí na mně jabloň. To je ideální varianta. Pokud ne, tak bych ráda někam do volné přírody, tam, kam chce i moje maminka. Nebráním se ani variantě, že se popel rozdělí. Každý z přátel si může odnést část a dát ji tam, kam za mnou bude rád chodit. Všichni o mém přání vědí a myslím si, že by to tak mělo být. I když vám to přijde třeba divné, tak byste na to měli zavést řeč – povídání o smrti a přáních s tím spojených může být velmi důvěrné a sbližující. Je to umění bavit se o tom hezky, ale jde to. I proto pořádáme seminář, kde lidi učíme uvědomit si, co by chtěli, i jak to pak ostatním sdělit. Minimálně to, zda chtějí zpopelnit nebo pochovat tělo, a kam chtějí uložit.

A už jste slyšeli o novém trendu úklidu před smrtí? Říká se tomu döstädning.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.