Malí dospělí a ukradené dětství. Toxický rodič vás poškodí na celý život a obrana neexistuje…

Učebnicovým a smutným symbolem takové „dětské oběti“ ve světovém měřítku je Alana Thompson, dcera nezralé a narcistické matky June. Poprvé se objevila v šesti letech v pořadu Malé královny krásy (Caparti a čelenky). Tuto show z let 2009–2016, nad kterou dětským psychologům vstávaly vlasy hrůzou, hltaly v USA pravidelně miliony diváků a vysílala se i v dalších zemích včetně Česka.

Alana jako „plavovlasý andílek“ tuto obskurní show vyhrála a získala přezdívku Honey Boo Boo – a tím jí skončilo dětství. Když ji její nevkusná matka v zákulisí „zkrášlovala“, ze sedmiletého dítě padaly perly: „Ten samoopalovací sprej vypadá jako hovínka, co mi tečou po břiše. Kadění v plechovce. Hlavně to namaž i pod tím špekem, mami.“ Diváci se bavili a producentům rostly zisky.

Producenti jí nabídli vlastní show Here Comes Honey Boo Boo. Vystupovala v ní celá početná rodina a Alaniny výroky „Přála bych si, abych měla další prst, to bych do ruky mohla chytit víc sýrových kuliček“ nebo „Miss Georgia 2011 je velmi hezká a nemyslím si, že prdí“ se staly kultovní.

Ze spontánní holčičky, která ve smyslných pózách rozdávala vzdušné polibky na požádání, se postupem času stala nešťastná teenagerka. Rapidně přibrala, protože ji její 160kilová matka June na mnohahodinových soutěžích krásy živila především go-go džusem, tedy směsí přeslazené limonády a energetického nápoje s koňskou dávkou kofeinu.

V osmnácti, kdy už trpěla velkými psychickými problémy a svěřila se, že nemá žádné kamarádky, se navíc zjistilo, že jí z horentních honorářů nic nezbylo. Matka je utratila za drogy a pro léčbu závislosti se rozhodla teprve ve chvíli, kdy Alaně nezbyly na účtu už ani dva dolary. Honey Boo Boo i její mladší sourozenci pak přešli do pěstounské péče své nejstarší sestry.

Alaně je dnes pětadvacet let. I přes své příšerné dětství, zneužívání vlastní rodinou i televizními producenty návykovým látkám nepropadla a hledá způsob „jak žít normálně“. Její příběh vzbuzuje soucit i údiv, ale matek hlásících své dcery do podobných pořadů jsou stále tisíce.

Ne každý má rodiče „exhibicionistické magory“. Nicméně ochudit dítě o období bezpečí a relativní bezstarostnosti, a poznamenat ho tak na celý život lze i jinak. „Zvládnou“ to i rodiče, kteří jsou pracovně příliš vytížení, anebo takoví, již nejsou příliš zralí.

Klasickou ukázkou „rychleného dítěte“ byla i čtrnáctiletá Zorka ze seriálu Děcko. Jako starší sestra svému šestiletému polorodému bratrovi Daníkovi nahrazovala matku. Ta byla neustále bez peněz i pořádné práce a sama o sobě prohlásila, že výběr tatínků pro děti není její silná stránka. A Zorka? Ta v jedné scéně uvažuje: „Kdy má mít v tomhle člověk čas na své dospívání?“

Šestačtyřicetiletá Jiřina má s neúmyslným předčasným výtahem do dospělých let zkušenost u svého manžela. Přiznává, že na rozdíl od spousty ostatních nemá ráda film Láska nebeská: „Je tam jedna scéna, která mě vždycky sejme. Jedna žena tam tajně miluje kolegu. Když už se po vánočním večírku zdá, že se její láska naplní, v intimní chvíli jí telefonuje bratr se zdravotním handicapem. Setra nemá sílu se vymezit a opět mu obětuje svoje osobní štěstí.“

Jiřinin manžel vyrůstal jako bratr zdravotně handicapované sestry. Podepsaly se na něm roky výchovy, že na prvním místě je ona, protože on měl kliku, že se narodil zdravý, a tak by od něj bylo sobecké, kdyby se neupozadil.

„Brala jsem si ho s tím, že v manželství de facto budeme tři, ale samozřejmě jsem netušila celou složitost,“ říká Jiřina. „Když ho poznáte hlouběji, tak je na něm jeho vnitřní zranění citelně znát. Navenek působí skvěle. Je zodpovědný. Kamarádky mi říkají, že takhle spolehlivý chlap je dnes zázrak. Jenže on to přehání. Raději trpí, než by přiznal, že ho něco bolí, že něco nezvládá, že potřebuje pomoc. Chybí mu lehkost bytí a nadhled, nedokáže nic nechat jen tak plavat, což ho ale zároveň ničí. Když jeho sestra ve dvaačtyřiceti zemřela, bylo to smutné, ale za mě to znamenalo úlevu pro celou rodinu. On si vyčítal, jestli pro ni neudělal málo.“

„Mezi lidmi občas panuje názor, že děti, které to neměly v dětství růžové, jsou lépe vybavené do dospělosti. Někdy se tím rodiče utěšují. Najde se i dost těch, kdo poukazují, co musely zvládnout válečné generace. Je ale prokázáno, že životní bouře a výzvy mnohem lépe zvládají děti, které se ve formativním věku cítily doma bezpečně a milovaně. Měly možná naloženo povinnostmi, ale zažívaly předvídatelné situace, zažily řád a lásku. A především – rodiče na ně neházeli svoje kompetence,“ vysvětluje psycholožka Jana Markvartová.

Pomoct v těžké situaci se sourozenci, ustát finanční nedostatek… Ano. Ale děti přitom musejí vždy vědět, že za nic z toho, co se děje, nenesou ani nemají zodpovědnost. „Zralost rodičů se projevuje tím, že dávají dítěti příklad, jak s nepřízní osudu bojují, ne že se s ním o své dospělé starosti dělí,“ uzavírá psycholožka.

>>>Existují vůbec ještě lidé s normálním dětstvím? Někdy se zdá, že kdo netrpěl, o něco zásadního přišel