Když celebrity dělají banality: Proč obdivujeme ženu víc za to, že zhubla, než že si její dítě umí zavázat boty

Aby bylo jasno: štíhlost si respekt zasluhuje. „U většiny lidí není od určitého věku zadarmo. Dá se vnímat jako hmatatelný důkaz sebekázně, odpírání a ochoty na sobě pracovat,“ říká psycholožka Markéta Valtrová. Kouzlo, ale i past zhubnutí tkví v tom, že je vidět. Jde o „měřitelný efekt“ a společnost soustředěná na výkon a výsledek má jasno. Paní zhubla – snažila se! Paní je tlustá – nesnaží se.

„Zrádnost této zkratky je v tom, že v životě existuje spousta stejně důležitých, ne-li důležitějších věcí, které vyžadují podobnou disciplínu a nasazení. Protože se ale odehrávají pod povrchem a jsou dlouhodobější, jejich efekt není tak oslnivý. Vyžaduje to od nás dostatek sebevědomí i nepovrchní hodnocení světa, abychom si těchto ‚skrytých výkonů‘ vážili minimálně stejně jako hubnutí,“ vysvětluje psycholožka. A jedním z nejklasičtějších příkladů je třeba právě mateřství.

Anita Mikulcová je dlouholetá učitelka v mateřské školce. Zažila jak socialismus, tak kapitalismus a setkala se hned se třemi generacemi malých dětí i rodičů. „Jsem odpůrce svádění všeho na těžkou dobu. Mámy to neměly snadné nikdy. Dnes vidím mezi dětmi obrovské rozdíly, které sice částečně souvisejí s rozevřenými sociálními nůžkami, ale mnohem víc s přístupem rodin,“ říká.

Podle pedagožky sice panuje „kult dítěte“, ale zároveň přibylo matek, kterým „být jen máma“ připadá málo. „Často slýchám, jak jsou dnešní matky namachrované a arogantní. Nemyslím si to. U některých jde možná o pózu, za kterou skrývají svoje znejistění a nízké sebevědomí. Mít chytré, zdravé dítě je privilegium a obrovský dar od života, ale to dnes nestačí… Už mnohokrát jsem slyšela, že množit se můžou i myši, ale matka by k tomu měla ještě ‚dokázat něco vyššího‘! Ale co je to to vyšší?“ ptá se Anita Mikulcová.

Sama tento přístup přisuzuje celospolečenské masírce, která vnímá mateřství jako „vedlejšák“ ke kariéře. Protože není spojeno s generováním peněz, mámy se ocitají na společenském chvostu. A když nepřichází pochvala a ocenění zvnějšku, nedokážou se opřít samy o sebe a vážit si toho, co dělají. S tím pak souvisí trend zaměřovat se na efekty, které jsou vidět hned, než na skryté piplání se s děckem.

Podle paní učitelky jsou děti pořád stejné: zvídavé, hravé, potřebující lásku i pravidla. Zhoršují se ale jejich dovednosti. Přibývá těch, které do čtyř let nosí plíny. Neumějí pořádně držet lžíci, že by si poradily s příborem, o tom nemůže být řeč. Boty mají na suchý zip, protože si neumějí zavázat tkaničky. Technika je pro ně samozřejmost, ale rodičům nevadí, že jejich ratolesti šišlají a mají před vstupem do první třídy slovní zásobu, jakou dřív měly tříleté děti.

A když se pak rodiče ukážou s dítětem na fotce na nějaké super dovolené, zdá se, že mu dávají všecko. Že si samo zaváže boty, nezastaví pusu a správně vyslovuje, to už tolik fotogenické není. Matka, která má zdokumentováno, jak se potomkovi „věnuje“ na dovolené, pak opticky vypadá jako mnohem výkonnější než máma, která si s ním prohlíží knížky a popadesáté mu ukazuje, jak si udělat na botě smyčku. Ta naopak často čelí dotazům, „co celej den doma dělala“.

„Člověk je tvor sociální a kladná zpětná vazba okolí je pro většinu lidí důležitá,“ upozorňuje psycholožka Markéta Valtrová. „A kdo tvrdí, že nepotřebuje aspoň občas pocítit respekt za to, co dělá, ten lže. Dospělý člověk nečeká chválu za všechno, takové očekávání je dětinské. V hloubi duše mu stačí uznání za to, na čem mu záleží nejvíc. Nemusí být okázalé, ale jednoznačné.“

A ve chvíli, kdy se nám ocenění dlouhodobě nedostává, přichází frustrace. O to větší, když je za tytéž věci a činy, které děláme dnes a denně a berou se jako běžná samozřejmost, jiný oslavován. „Představte si, že by se na internetu objevila zpráva, že kuchařka ze školní jídelny v Litoměřicích nutí své děti, aby po sobě uklízely hračky i oblečení. Na televizi a počítač mají jen dvě hodinky denně a maminka je místo toho honí ven na hřiště,“ uvádí jako příklad psycholožka.

Článek by byl pro svoji nezajímavost naprostý propadák a novinář za osla, proč píše o něčem tak nudném. Když ovšem královská zpravodajka BBC Jennie Bond pro magazín Royal News popsala, že princezna Kate chce po svých dětech totéž, byla z toho událost jako hrom!

„Přimět děti, aby si třídily oblečení nebo po sobě uklízely, je pro ně pravděpodobně utrpení,“ okomentovala „netradiční“ výchovné metody v rodině prince Wiliama Jennie Bond dramaticky. A na vysvětlenou dodala: „Ve skutečnosti jde o požehnání v přestrojení. Mohli by strávit celý život tím, že by za ně vše dělalo služebnictvo, aniž by měli ponětí, jak žijeme my ostatní. William a Kate tak potomkům prokazují obrovskou laskavost, když je žádají, aby se chovali jako normální děti. Jednoho dne za to rodičům poděkují.“

Co si z toho má vzít litoměřická kuchařka i my ostatní? Je samozřejmě úsměvné, když lidé s nejvyšším společenským statusem povýší nějakou banalitu na následováníhodný čin, ale zároveň je to svým způsobem uklidňující. Přináší to možnost víc si věřit, víc si vážit vlastních postupů a instinktů a také sám sebe ocenit. A to i když patříme k obyčejným nezajímavým smrtelníkům, o kterých se nikde nepíše.

>>>Kdo má tři a více dětí, bývá spokojenější rodič. A často i vzdělanější…