Hlavní obsah

Romana Andělová: Její obrázky „léčí" děti s leukémií

Foto: Mona Martinů

I přes bolest, které je denně svědkem, je Romana Andělová samý úsměv

Bylo jí dvanáct let. Ležela v nemocnici s leukémií a byla sama. Společnost jí dělala jen tři plyšová zvířátka. Výtvarnice Romana Andělová nad těžkou nemocí vyhrála a dnes, o 25 let později, její Krkouni, jak plyšákům říkala, zdobí nemocnice a milují je tisíce dětí. Povídání s ní je dalším dílem série o úspěšných českých ženách.

Článek

Jste autorkou Krkounů, kreslených postaviček, které znají děti z knížky, televize, případně z nemocničních zdí, které zdobí. Oni se ale „narodili“ před 25 lety, když jste jako malá holka bojovala s leukémií. Jak to tehdy přesně bylo?

„Vlastně to nejsou vymyšlené postavičky, jsou to skuteční plyšáci, které jsem u sebe tehdy v nemocnici měla. Byla to žirafa Bláža, slon Pupíno a kravička Búča. Povídala jsem si s nimi, dělala jsem jim paní učitelku, chodili do knihovny, půjčovali si knížky a Pupíno je pořád zapomínal vracet, takže měl velké pokuty. Oni tehdy byli můj svět, mí kamarádi, protože jinak jsem byla vesměs sama. Hrála jsem si s nimi a vymýšlela různé příběhy. Už jako dítě jsem měla obrovskou fantazii, takže tak to vzniklo.“

A co planeta Bimbuli, na které Krkouni žijí? Tu jste si také vymyslela v nemocnici?

„Strávila jsem v nemocnici rok a styděla jsem se za to. Styděla jsem se za to, že jsem nemocná. Proto, když jsem psala kamarádům dopisy, psala jsem, že jsem na planetě Bimbuli. To je planeta, kde jsou na sebe všichni hodní, ožívají tam všechny hračky a je tam krásně. A spolužáci se mnou tuhle hru hráli, i když samozřejmě věděli, že jsem v nemocnici. Na rozdíl ode mě, oni dokonce i znali mou diagnózu.“

Vy jste nevěděla, že máte leukémii, tedy konkrétně akutní lymfoblastickou leukémii? Co jste myslela, že vám je?

„Já si myslela, že mám nějakou blbou a těžkou chřipku. Opravdu, nelžu vám. Já věděla, že moje diagnóza je ALL, ale nevěděla jsem, co to znamená. A tehdy nebyl internet, nešlo jen tak si sednout a vygooglit si to. Nejšílenější ale je, že pravdu jsem zjistila až v osmnácti, a navíc úplnou náhodou. Byla jsem s nějakými potížemi na pohotovosti a lékař se mě ptal na prodělané nemoci. Tak jsem řekla, že jsem měla ALL a on to diktoval sestře a vyslovil slovo leukémie. Tehdy se mi zbořil celý svět, došla mi taková spousta věcí, byla to hrůza.“

Foto: Mona Martinů

Krkouny najdete v knížkách, omalovánkách, v televizi, prostě všude

Jakých věcí? Co přesně máte na mysli?

„Třeba to, že všichni ti kamarádi, které jsem za pobyt v nemocnici potkala, neodešli domů, neuzdravili se. Bylo mi dvanáct, ležela jsem v nemocnici, vždycky jsem se tam s někým hodně sblížila a on najednou zmizel. Já se po těch dětech samozřejmě ptala, ale vždycky mi to vysvětlili, že třeba Honzíka chytnul slepák a musel na chirurgii, uzdravil se a šel rovnou domů. A já se zlobila, byla jsem naštvaná, že jsem těm dětem nestála ani za to, aby se přišly rozloučit. A tehdy v těch osmnácti mi došlo, kam všichni zmizeli a že jsem se na ně zlobila neprávem.“

Vraťme se k veselejšímu tématu, tedy ke Krkounům. Proč jsou to Krkouni, to jsou lakomí?

„To samozřejmě nejsou. Já jim tak říkala, protože měli dlouhé krky a viděli dál než já. Pořád jsem je vystrkovala z okna, aby se podívali, jestli za mnou nejde máma nebo táta. Já tam tehdy tu dvojsmyslnost vůbec neviděla. Ale nechala jsem jim ji i dnes, a to s takovým tím poselstvím ,nebuďte krkouni, pomozte', nebo alespoň přehodnoťte své priority, když máte to štěstí a jste někde jinde než v nemocnici.“

Tím se dostáváme k tomu, že hlavním posláním Krkounů je pomáhat. Tehdy pomohli vám, když jste byla sama v nemocnici, dnes obdobně pomáhají dětem, které bojují s nádorovým onemocněním. Řekněte mi o tom něco.

„Sice se prodávají knížky, licence na Krkouny a podobně, ale především je to způsob, jak získat dotace na výzdobu nemocnic. Už jsou v několika českých nemocnicích, hodně třeba v Motole na dětské onkologii, kde jsem se sama léčila. Teď se ale chci soustředit na to, aby to bylo skutečně celoplošné. Aby na všech možných klinikách vznikl jakýsi imaginární svět, pohádkový informační systém. Aby všechny hematologie a onkologie byli u Krkounů, aby třeba dětské kožní kliniky byly u Kulikvaka, aby se to nevlídné nemocniční prostředí proměnilo v jakýsi pohádkový svět.“

Zmiňujete Kulikvaka, to je další postavička? Kolik jich tedy na planetě Bimbuli žije a jak je pořád vymýšlíte?

„Planeta Bimbuli je nekonečná, takže je možné ji pořád rozšiřovat a zvyšovat počet jejích obyvatel. A nové postavičky vlastně vymýšlí děti, které bojují s leukémií. Chodím za nimi a funguje to tak, že děti vymyslí nějakou postavičku, já ji namaluju, společně jí vymyslíme jméno a rozplétáme její příběh. Je neuvěřitelné, kolik fantazie v sobě ty děti mají.“

Foto: Mona Martinů

Odpočinek? Jedině s tužkou v ruce

Chápu dobře, že se pravidelně vracíte do míst, kde jste víc než rok bojovala s těžkou nemocí? Navíc se díváte na děti, které jsou na tom podobně jako vy tehdy. Jak často je navštěvujete?

„Přiznám se, že to trochu omezuji, chodím tam tak často, jak mi to dovoluje moje duše a srdce. Dřív jsem navštěvovala všechny děti, dnes ale funguju tak, že mi hlavní psycholog dětské motolské onkologie vytipuje děti, které o moji přítomnost skutečně stojí a já jim můžu pomoci. S nimi se pak stýkám velmi intenzivně. Chodím za nimi do nemocnice, ale i třeba k nim domů, nebo navštěvují oni mě. Voláme si, mailujeme.“

Takže si s nimi vytvoříte velmi úzký citový vztah. Jenže i když jsou dnes výsledky léčby velmi dobré, stoprocentní nejsou. Kde berete sílu jít dál, když o někoho takového přijdete?

„Máte pravdu, ne vždy to dopadne šťastně. Vždy to se mnou zamává a sílu nemám, nemám ji kde brát. Vždycky je to strašné.“

Takže to s vámi zamává, probrečíte týdny, ale znovu jdete do toho rizika, že to zas bude bolet?

„Spíš pro ně pláču celý život, nikdy se na ně nedá zapomenout. Každý den chodím za všechny ty děti, které jsem poznala a které odešly, zapalovat svíčky.“

Kolik těch svíček zapalujete?

„Hodně. Určitě je to dvoumístné číslo. Je to hrozné, člověk se zlobí na toho někoho mocného, moudrého za tak zbytečné ztráty, za to, že není naděje, že nemůžete nic udělat. Ale asi je to nějaké moje poslání. Já prostě cítím povinnost někomu poděkovat za to, že jsem dostala šanci žít, být šťastná, mít zdravé děti. Já přece musím něco udělat, nějak to odčinit, nemůžu si jen tak žít.“

Foto: Mona Martinů

Jako kravička Bůča, v osušce od kamarádek

Takže je pořád ve vás pocit, že ten dar života musíte někomu vrátit?

„Asi ano. V podstatě díky Krkounům a pomoci nemocným dětem jsem našla smysl toho, proč jsem si prošla tím, čím jsem si prošla. Pochopila jsem, že to mělo nějaký význam. Proto když něco udělám, něco se povede, tak si říkám, to je za Honzíka, který se mnou byl v nemocnici, tohle je za Markétku a podobně. Víte, co bylo šílené? Když jsem sama měla děti a vybírala jsem jim jméno. Každé, které mě napadlo, mi připomínalo někoho, koho jsem znala, a on nepřežil. Proto jsem nakonec vybrala Sáru a Sebastiana, protože tahle jména v tom roce 1987, kdy jsem byla nemocná, nebyla běžná.“

Dnes jsou Krkouni v nemocnicích, v televizi, v knížkách. Ale na začátku to na takový úspěch vůbec nevypadalo, že?

„Já vlastně měla Krkouny 25 let v šuplíku a nikdy by mě nenapadlo, že z nich bude něco takhle velkého. Když ale dcera nastoupila do první třídy, chodil tam s ní chlapeček, jehož maminka je zástupkyní primáře v kladenské nemocnici na dětské jednotce intenzivní péče. Věděla, že jsem výtvarnice, a poprosila mě, zda bych jim nevyzdobila oddělení. Přemýšlela jsem, co jim tak namaluju, a pak mě napadlo vytáhnout Krkouny z šuplíku. A všem se to moc líbilo a ozvali se mi třeba z motolské nemocnice, z dětské ortopedie, že by chtěli také výzdobu. A také jsem vydala první knížku o Krkounech, takovou menší s hologramy.“

Ale to pořád nebyl ten velký úspěch. Ten skutečný boom nastal poté, co jste vystoupila v pořadu Den D, kde byznysmeni pomáhají obyčejným lidem s rozjezdem jejich obchodních plánů.

„To si spousta lidí myslí, ale málokdo ví, že já se do toho pořadu vlastně vůbec nepřihlásila a nikdy by mě to nenapadlo. Já jsem děsně plachý člověk. Já do toho byla dotlačená a do poslední chvíle jsem nic netušila.“

Foto: Mona Martinů

Tohle je žirafa Bláža, jedna z obyvatelek planety Bimbuli

Jak to myslíte?

„Já tehdy měla kolegu, který chtěl prodávat trička s Krkouny, čepice, hrníčky a já nevím co. Jenže já jsem takový ten motýlek, co si létá ve světě fantazie a o financích neví nic. Ve výsledku jsem byla zadlužená a peníze jsem měla ve zboží, které se mělo prodat, a výtěžek měl jít na nemocné děti. Jenže já to prodávat neuměla a ti, co mi s tím měli pomoct, nepomohli. Takže já vůbec netušila nic o Dnu D, jela jsem na jednání, kde se tyto dluhy měly vyřešit. A najednou jsem stála před kamerami, netušila, co se po mně chce, k čemu to je. Rozbrečela jsem se tam jak malá holka, byla jsem v šoku, ale to v televizi naštěstí neukázali. Ani ti investoři vůbec netušili, o co jde, a já se jim nedivím.“

I tak jste ale od dvou investorů peníze na svůj projekt dostala, je to tak?

„Ano. Ivan Pilný a Marta Nováková ten projekt podpořili a musím říct, že jsou báječní. Já se od nich vlastně nechala okamžitě adoptovat, oni mi vynahrazují to, co já nemám. Díky nim můžu být pořád ten motýlek, co si létá, sní a vymýšlí příběhy. Oni mi samozřejmě občas přistřihnou křidýlka, protože už lítám moc vysoko, ale skrze ně jsem pochopila, že potřebuji lidi, kteří to budou umět prodat.“

A s jejich pomocí vznikla ta opravdová velká knížka o Krkounech? V čem byla jiná od té, co jste předtím vydala sama?

„V té první nebyl vůbec ten můj příběh, příběh malé holky, co byla hodně nemocná a byla sama v nemocnici. Ivan a Marta mě přemluvili, abych s tím šla ven. Takže vznikla knížka, kde je holčička Adélka, která je sama se svými třemi plyšáky v nemocnici a s pomocí víly se s nimi dostane na krásnou planetu Bimbuli. Ta Adélka jsem já. Pro mě to bylo hodně bolestné, nechtělo se mi do toho. Bála jsem se, že to bude smutné, že to nikdo nebude kvůli tomu chtít číst, že já sama nechci psát smutné věci, protože jsem veselá a šťastná. Ale nakonec je to takhle dobře. Protože i Adélka je veselá a šťastná holčička, jen ji potkalo něco, co se v životě bohužel stává.“

Foto: archiv

Čtyřletá Miška, prý úžasně charismatická malá pacientka, která bohužel svůj boj s nemocí nevyhrála

Říkala jste, že jste ten věčně si poletující motýlek, že musíte snít, protože až nebudete mít sny, bude čas odejít. Tak o čem sní Romana Andělová?

„Já bych si moc přála, abych už nemusela lítat na planetu Bimbuli, kde nacházím štěstí a lásku, ale abych to všechno našla tady, mezi lidmi. Bimbuli jsem si vysnila, protože tam jsou na sebe všichni hodní, takže bych chtěla, aby to tak fungovalo i tady."

Myslíte, že to je reálné přání?

„To asi ne, asi se to nikdy nestane, ale snít přece můžu. A když už ne tohle, tak bych si přála, aby lidé přestali žít ten funkční život, aby si dělali radost. Aby si nezapomněli občas zout boty a bosí se proběhnout v trávě, aby občas zmokli, skákali v loužích, aby si uchovali část své dětské duše. Mně se tu moji dětskou duši pokusila sebrat nějaká blbá diagnóza ALL, ale nepovedlo se jí to. Vrátily mi ji moje děti a všechny ty nemocné děti, které mi daly do ruky křídy a já začala malovat a znovu i snít.“

Vizáž: Lucie Pauldurová

ynezorPumanzeSaNyknalC