Hlavní obsah

Rudolf Hrušínský: S bratrem se nemusíme, ale nenávist to není

Foto: Isifa

Rudolf Hrušínský je herec s velkým H

27. 3. 2013

Rudolf Hrušínský byl jen týden po dovolené, a už působil unaveně. Přesto zdatně vzdoroval i nejnejapnějším otázkám. Jedny si vychutnával ironicko-lakonickými odpověďmi, z jiných vykluzoval jak ryba.

Článek

Kdepak jste se toulal, že jsme museli náš rozhovor o šest týdnů odložit? Za rybami, nebo za buddhismem? Nebo snad rovnou za obojím?

„Byl jsem za obojím, ale na ryby jsem se téměř nedostal. Byl jsem v Thajsku, kam jezdím už dlouho a často. Pokaždé odtamtud vyrazím do okolních států, takže letos jsem se podíval do Vietnamu, kde jsem naopak ještě nikdy nebyl, a moc mě to zajímalo. Strávil jsem tam čtrnáct dnů, byť pouze v jižním Vietnamu.“

To jezdíváte sám? S rodinou? Nebo s partou? A jsou to poznávací cesty, nebo spíš meditativně relaxační?

„Jezdím se známými. A i když jsem v Thajsku byl už snad desetkrát, je to tak velká země, že i deset návštěv je na její poznání málo, a já bych rád nabral ještě tolik sil, abych se tam ještě aspoň desetkrát podíval. Je to navíc i nádherná a příjemná země nejen krásnou krajinou, ale i počasím, pro mě jako stvořeným. Znamenitě se tam jí. Hlavně ale jsou tam milí a usměvaví lidé, což se jinde už téměř nevidí.“

Foto: isifa/Lidové Noviny/Pavel Wellner

Záběr z natáčení filmu Operace Dunaj režiséra Jacka Glomba

Rybářství, váš velký koníček… Říká se o rybářích, že jsou to podivíni. Můžete to potvrdit?

„Nebo taky tiší blázni… Jistěže to můžu potvrdit. Ale vášnivý sběratel známek, a vlastně každý sběratel je v jistém smyslu taky podivín. Zvýšený podíl podivínství na rybaření neshledávám. Ryby navíc mají tu výhodu, že se člověk dostane do přírody, na místa, kam by se za jiných okolností nevyhrabal nebo by ho to tam po chvilce přestalo bavit. S rybami je to najednou něco jiného, a když ještě k tomu neberou, což je v poslední době pro mě ideální stav, mám spoustu času srovnat si věci v hlavě a k tomu ještě pozorovat přírodu, na kterou, zdá se, lidi pomalu, ale jistě zapomínají.“

Kde na tak časově náročného koníčka berete čas?

„Mám ho bohužel čím dál tím méně, a i když si vždycky nějaký najdu, není ho tolik, jak bych si představoval. Na druhé straně, kdybych měl víc času, neměl bych možná dost peněz na benzin, abych se dostal k vodě.“

Podivínštíte i jinak než rybami? S věkem se to někdy stává…

„Já si myslím, že jsem normální, veselý člověk. Ale je fakt, že každý blázen si o sobě myslí, že je normální. Takové věci pozná spíš okolí než člověk sám na sobě.“

Okolí taky asi dřív než vy rozpoznalo, jak moc se podobáte tatínkovi.

„To rozpoznalo velmi záhy a od doby, co jsem vzal za kliku na divadelní fakultě, slyším, že mám jeho hlas, jeho intonaci a že se mu s přibývajícími léty víc a víc podobám.“

Foto: isifa

V dobré společnosti: spolu s kolegyněmi Jiřinou Jiráskovou a Hanou Maciuchovou. Snímek je z roku 2010

Nebylo ctihodné jméno, jež nosíte, pro vás v začátcích spíš břemenem?

„Mladý člověk má tu výhodu, že si takové věci nepřipouští a myslí si, že všichni kolem jsou trochu přiblblí. Takže jsem to nevnímal, i když to asi tak bylo. Výrazně jsem si to začal uvědomovat, až když jsem absolvoval divadelní fakultu a sháněl angažmá. A v divadlech mi práci nabízeli jen za podmínky, když se přejmenuju. To bylo v době, kdy táta nesměl dělat vůbec nic.“

A později? Neunikl jste jistě zákonitému srovnávání a poměřování s otcem…

„Nejsem typ člověka, ani herce, který by si z toho něco dělal, který by seděl v koutku a plakal, že táta byl lepší herec.“

A byl?

„Těžko s ním soupeřit. Hrál odmalička až doslova do posledního okamžiku, a cokoli udělal, bylo přinejmenším zajímavé – protože zase tolik dobrých scénářů, aby člověk mohl naplno ukázat své herectví, tehdy nebylo. Ale mohl ho ukázat na jevišti, protože divadla nemusela hrát takové slátaniny, jaké točila televize. Já jsem se celý život snažil dělat svou práci tak, aby naplňovala jak mě, tak i obsah toho, co hraju, a tímhle jsem se nezabýval.“

Zkusil byste jedním, nebo opravdu jen málo slovy otce charakterizovat?

„Když pominu, že to byl skvělý herec – vidět ho na jevišti bylo opravdu potěšení –, byl i neméně skvělý táta. I když na nás neměl moc času. Přesto byl ten, kdo držel rodinu pohromadě, a všichni k němu vzhlíželi jako k hlavě rodiny, aniž by si to nějak vydupával.“

Foto: isifa

Předávání cen Divácké ankety Anno 2009 v Hudebním divadle Karlín

Prozraďte mi – to je rodinná tradice, že se prvorozený syn musí jmenovat Rudolf?

„Nemyslím si, že je to povinnost, ale zatím to tak už minimálně ve třech generacích bylo.“

Váš nejstarší syn je rovněž Rudolf. Máte vnuka? Jmenuje se taky Rudolf?

„Mám vnuka. Tradice byla porušena: nejmenuje se Rudolf. A já jsem se kvůli tomu ani nezlobil, ani nerozplakal.“

Ještě mám jeden podobně zásadní poznatek: váš rod je spíš chlapský, že? Hrušínských jak naseto, Hrušínská na dohled žádná.

„Není to tak úplně pravda. Ano, táta měl dva kluky, já mám taky jenom kluky, ale brácha má zase samé holky. Takhle spravedlivě jsme si to rozdělili.“

Já jsem se teď rozhodl, že vás udolám bizarními otázkami. Když jste nakousl bratra Jana – čím to, že je úplně jiný? Jako by byl z úplně jiné…

„Myslíte planety? To mě taky kolikrát napadlo.“

Foto: isifa

Rudolf Hrušínský s kolegou Vlastimilem Zavřelem

Ne, myslím líhně.

„No, tak na to se budete muset zeptat někoho jiného. Ale ono už není koho. Mě opravdu ještě nikdy nenapadlo posadit se nad fotkami a dumat, zda a v čem je brácha jiný než já a táta.“

Bizárem vás tedy neudolám. Co takhle troufalostí? Je pravda, že se s bratrem příliš nemusíte? A je-li to pravda, proč to tak je?

„Pravda to z určité části je, ale na druhé straně k sobě necítíme žádnou nenávist, a i když si nevoláme co týden s notesem v ruce, kdy se zase uvidíme, naše vztahy jsou korektní. A důvod? To už se tak v rodinách někdy stává, že přijdou vlastní rodiny, vlastní zájmy, a postupně se každý víc a víc stará hlavně o ně. Navíc mi brácha u sebe v Divadle Na Jezerce nabízel už několik krásných rolí, ale z časových důvodů z toho zatím vždycky sešlo. Takže snad někdy příště.“

Kdy jste se viděli naposledy?

„Už to bude pár let. Většinou se vídáme při…“

Při premiérách?

„Ne, bohužel spíš při derniérách. Když přijde úmrtí v rodině a podobně. Přiznám se, že v divadle jsem jako divák nebyl, ani nepamatuju.“

Díváte se občas na filmy pro pamětníky, ve kterých hraje váš otec?

„Dokonce se na ně dívám rád a mám je téměř všechny na DVD. Až budu hodně starej a budu mít dost času, rád bych si je všechny pustil. Doufám, že ta doba někdy nastane, i když nemusí přijít hned.“

Foto: isifa/Lidové Noviny/Victor Chlad

Herec nemohl chybět na světové premiéře Menzelova filmu Obsluhoval jsem anglického krále, která se konala v roce 2007 ve Slovanském domě

Měl jste jako začínající herec nějaký vzor?

„Samozřejmě celý život v rozhovorech tvrdím, že otce. To nekecám, je to pravda, ale současně jsem měl to velké štěstí, že jsem byl dvacet let v angažmá v Činoherním klubu a tam jsem byl obklopený herci, kteří toho opravdu hodně uměli: Petr Čepek, Jirka Kodet, Pepa Abrhám, celá plejáda, která tam tehdy působila. To byla herecká škola, styl herectví, který jsem si osvojil tam, používám dodnes a na všechno ostatní můžu s klidem zapomenout. Tehdy jsem hodně hrál a moc mě to bavilo. Byl jsem šťastný, že můžu třicetkrát do měsíce stát na jevišti v tak dobré společnosti.“

Měl jste i nějaké nedostižnější vzory, jiné, než se kterými jste se potkával v divadelní šatně?

„Jistěže, když člověk viděl nějaký film s vynikajícím hereckým výkonem, vnímal to s obdivem. Jenže… Vzpomínám si, jak táta kdysi dávno zhlédl Richarda III. s Olivierem a jak byl nadšený, jak to považoval za vrchol herecké práce. Současně ale byl rozčarovaný, protože si uvědomoval, že v našich podmínkách není možné něco takového natočit.“

Díváte se někdy na Ulici?

„Když mám čas, dívám se na ni. Mít ho víc, dívám se častěji už proto, že již osmým rokem naplňuje můj život a já se ji snažím dělat stejně poctivě, jako kdyby to byl Shakespeare nebo něco obdobného.“

Jenže on to Shakespeare není. Není to ani Dým bramborové natě. Co si z toho srovnání berete?

„Že kumšt, umění, by měli dělat lidi, kteří to umějí. Vláčil byl režisér, jaký se rodí jednou za sto, možná za pět set let. V té době se natočily stovky filmů a přežila jich jen hrstka, mezi nimi právě zmíněný. A myslím si, že kdyby Shakespeare psal seriál, kdyby musel vytvořit denně jeden díl, i jeho zápletky by byly trochu rozmělněné, táhly by se, takže Richard III. by hledal koně až po dvou letech, a i děj by vypadal jinak, než když je nahuštěný do dvou hodin.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek