Dceři bych mobil nekoupila!

Časopis Uzlíček září 2008

Letos jsou to dva roky, co jste skončila s aktivní kariérou. Co vás na »novém životě« nejvíce překvapuje?

Jednoznačně ten šílený stereotyp. Tím, že Terezka, které bylo sedm, začala chodit do školy, se ještě více umocnil. Od pondělí do pátku má školní povinnosti, po nich následují kroužky a sportovní aktivity. Tam není žádný prostor na změnu...

Člověk by řekl, že běžný život přináší samá překvapení. A naopak atletická příprava mnoha laikům asociuje onen stereotyp, o němž jste mluvila.

Záleží, jakou disciplínu děláte. Z pohledu skokana jsou i tréninky nesmírně pestré. Do přípravy se vkládají doplňkové sporty, odrazy, chodí se na túry a podobně. Není to tak, že by člověk jen dokola skákal a skákal. Pokud máte dobrého trenéra, žádný stereotyp nepocítíte.

A jak je tomu na pracovišti? Založila jste si studio, ve kterém slibujete klientkám postavu na míru... Pociťujete onen stereotyp i tam?

To ne. Máme sice stálé klienty, ale kromě nich přichází i řada nových, takže o změny není nouze. Když jsem mluvila o stereotypu, měla jsem na mysli především denní režim. Ráno ve stejnou hodinu vstávám, večer přibližně ve stejnou i padnu, a to se opakuje den co den od pondělí do pátku.

Přiznám se, že mě překvapilo, když jste si otevřela studio. V době aktivní kariéry se často rozhovory s vámi točily na téma lásky ke zvířatům. Čekal jsem, že si založíte nějaký útulek...

Zvířata miluji dodneška a pečovat o ně byl vždycky můj sen. Musela bych si ale udělat veterinu a na to v kombinaci s vrcholovým sportem nebyl čas. A ten by byl rozhodně zapotřebí i na zřízení nějakého útulku. I proto jsem v roce 2005 začala plánovat zřízení studia.

Dvakrát týdně navštěvuje tenisovou přípravku a stejně často i basketbalovou.

A na atletiku dát Terezku nehodláte?

Do budoucna je to v plánu. Atletické základy jsou totiž dobré pro každý sport. Třeba bychom mohli na škole domluvit založení nějakého kroužku, který bychom realizovali formou her. Nebo bychom Terezku přímo dali do atletické přípravky, kterou by vedl někdo jiný. Cizí trenér by možná byl v jejím případě lepší...

Proč? Že by pak ostatní děti nemohly obviňovat vaši dcerku z protekce?

To ani ne. Dospěla jsem k názoru, že cizí lidi bere víc než mě. Trenér je pro ni opravdová autorita, kdežto ke mně se tak nechová. Jdeme si zapinkat a Terezka si hned začne hrát na to, že ona je tou trenérkou a bude mě to učit. To víte, všechno umí lépe (úsměv).

Trenérem z povolání je váš manžel. Jak snášíte dlouhá odloučení, když cestuje se svými svěřenci na soustředění a závody? V době vaší aktivní kariéry jste se vídali denně, takže teď to musí být velká změna, nebo ne...?

Ona nám ta pauza kolikrát prospěje. Samozřejmě to bývá složitější z hlediska péče o Terezku, ale hodně mi pomáhá teta nebo kamarádky. Terezka má přímo u nás v domě dvě nejlepší kámošky, což je výhoda, protože se můžeme s jejich maminkami o hlídání podělit.

Říká se, že klasický přísný trenér se naopak ke svým potomkům chová jako mílius. Je tomu tak i u vás doma?

Přesně jste to odhadl. Já jsem spíš v pozici toho zlého rodiče. Snažím se Terezku vychovávat tak, jak si myslím, že by to mělo být, a tatínek mi to kazí (smích). Do velkých rozporů ohledně výchovy se sice nedostáváme, ale občas každému člověku ujedou nervy. Terezka je možná někdy dokonce svědomitější než Michal! Od tatínka slyší »pojď si vybrat tu a tu věc«, ale ona odpoví: »Tati, aby se pak maminka nezlobila...«

Najde u tatínka zastání, i když chce třeba jít později na kutě?

Víte, ona je všeobecně sova. Ráno nechce vstávat, a jakmile ji večer naháníte do postele v půl deváté, nemáte šanci. Když jde do hajan v půl desáté a usne v deset, jsem šťastný člověk! V názoru na dobu spánku se ale s Michalem shodujeme. Horší už je to, když Terezka chce, abychom jí něco koupili. V obchoďáku má chuť na nanuk, a v tom případě mě obejde obrovským obloukem a jde rovnou za tatínkem, jelikož dobře ví, že tam je schůdnější cesta.

Je něco, co byste dceři nepořídila?

Mobilní telefon. Některé děti v první třídě už ho mají, a ona by ho samozřejmě taky chtěla, ale zatím ho k ničemu nepotřebuje. Vozíme ji do školy i ze školy, a mimo vyučování ji máme pod dohledem, takže v jejím případě by mobil byla jenom hračka, na níž by se hrály hry a psaly bezúčelové esemesky. Pokud chce, může občas použít můj telefon. Svůj vlastní dostane, až to bude nezbytně nutné.

Je Terezka více po vás nebo po tatínkovi?

Řekla bych, že je celý tatínek! Michal je hroznej nervák a Terezka to po něm zdědila. Je netrpělivá, a když se nedaří, ohromně se začne rozčilovat. Jakmile dělá nějakou sportovní činnost, hrozně nerada prohrává. A stejně jako já, má ráda přírodu i všechno živé.

To pro vašeho partnera neplatí?

Platí, ale třeba psů se Michal bojí, kdežto já je zbožňuji a odmalička jsem vždycky vedle sebe nějakého měla. Nejdéle vydržel pudlík Kuki, kterého jsme ale bohužel museli před třemi roky utratit. Byl už hrozně starý, dožil se sedmnácti let. Teď to bude rok, co s námi žije v naší domácnosti coton de tulear jménem Cobi.

Michal věděl, že jsme psa vždycky měli, a k tomu, že teď je zase nějaký s námi, přispěla jedna nešťastná událost. Terezka na podzim 2005 onemocněla neuroboreliózou, strávila tři týdny v nemocnici, a Michal z toho byl tak naměkko, že jí slíbil všechno včetně pejska. No a postupem času si ho zamiloval i on sám.

Předpokládám, že neuroboreliózu způsobilo klíště... To se teď musíte o malou pořádně bát, když jdete na procházku do lesa, že?

Nechala jsem Terezku očkovat proti encefalitidě a pozor určitě dávám, ovšem ani tenkrát jsem nebezpečí nezanedbávala. Jenže klíště se zakouslo ve vlasech a já ho objevila až druhý den. Dnes Terezce projíždím hlavičku daleko pečlivěji a dbám nejrůznějších rad. Třeba když vím, že se budeme vyskytovat v přírodě, dávám jí hodně vitaminu B. Ten podle naší paní doktorky vypařuje látky, které klíšťata odpuzují. Na oblečení navíc stříkáme různé spreje a po návratu z přírody následuje podrobná prohlídka, protože navzdory všemu se prevence nemusí podařit stoprocentně.

Plánujete pořídit Terezce bratříčka nebo sestřičku?

Nechávám to na přírodě. Když to má přijít, tak to přijde. Ale abych se trápila, že se druhé dítě nedaří, to rozhodně ne. Uvidíme, jak se to vyvine. Možná si počkáme, možná ne.

Nenapadlo vás někdy, jak dobrá souhra náhod je, že se vaši rodiče seznámili v pozici trenéra a jeho svěřenkyně, a v jejich šlépějích jste v podstatě šli i vy s Michalem Pogánym? Není to osud?

Vidíte, tohle mě nikdy nenapadlo porovnávat, a je zvláštní, že jste první, kdo mě na tuhle shodu upozornil. Myslím si totiž, že v obou případech to bylo jiné. Naši nedělali sport na takové vrcholové úrovni a taťka mamku ani nevedl nijak dlouho. Navíc u nás s Michalem tomu bylo obráceně: nejdřív byl vztah, a pak teprve trenéřina.

Časopis Uzlíček září 2008